Vítejte na stránkách Podkrkonošské smečky

 

Cesta do Ameriky aneb z kelpiího deníčku

Jednoho lednové večera, když bylo zkouškové období v plném proudu jsem zběžně přečetla maily a chystala se, jako obvykle smazat spamy. Najednou jsem se zarazila a otevřela mail, který začínal názvem Dog academy school. Poté jsem běžela do koupelny a dala si na čelo ledový obklad. Myslela jsem si, že je to sen z kterého se brzy probudím a bude po všem.  Naneštětí jsem nesnila a z obrazovky mého notebooku na mě mrkal mail ze zámoří. Nejdřív jsem si myslela, že si ze mě nějaký spolužák dělá legraci, ale když jsem mail otevřela a v něm stálo pozvání od jedné z nejprestižnějších psích školv New Yorku začala jsem přeci jenom trochu váhat. Ihned jsem kontaktovala mojí sestru, která žije přes dvacet let v New Yorku. Měla za úkol zjistit, zda dotyčná psí škola je opravdu psí školou a není to jenom zástěrka pro obchod s lidskýma orgánama či s něčím horším. První mail zněl : Na té adrese žádná psí škola není, ale je tam obchod, kde prodávají starý nábytek :-D  Druhý mail už zněl lépe: Katko, promiň, ale spletla jsem si číslo popisné.  Moc se tam na tebe těší a doufám, že přiletíš. Líbá Míša :-) Na podzim jsem totiž ségře posílala naše video ze závodů, které Anginka vyhrála a také reportáž, kterou jsme spolu natočily. Ségra mail přeposlala svým kolegům a známým a ten následně doputoval, až k majiteli psí školy. Takže jsem stále před rozhodnutím, zda odmítnout( což by bylo za prvé neslušné a za druhé celkem zbabělé), nebo nabídku přijmout a letět. Nakonec jsem na mail druhý den odpověděla, že jsem velmi poctěna a přiletíme tedy na výročí založení psí školy zatančit s kelpicí. Na moji otázku, proč chtějí zrovna mojí kelpici odpověděli, že má zajímavé oči, je šikovná a že jsem velmi fresh a že borderky jsou over. Takže Strýček Sam si pozval mojí kelpií holčičku. Polil mě pot, že to jsou nějací kanibalové, ale ségra mi napsala, že to slovo má více významů. Pak se celá akce spustila a už to začalo nabírat obrátky. Já sobně jsem s letem neměla sebemenší problém. Odmalička jsem létala velmi ráda a když tátu přestalo bavit řízení do vzdálených destinací, tak jsme létali po celé Evropě. Dodnes u nás doma najdete hrnečky a mističky s emblémem ČSA :-D Jako malé dítě jsem se jich nechtěla vzdát, když jsem z nich během letu krmila plyšové lvíčky :-D Dodnes si vzpomínám na můj hysterický záchvat, když si moc hodná a pěkná letuška chtěla prohlédnout mého Simbu :-D Ohledně kelpice jsem byla trochu nervózní, ale když jsem si uvědomila kolik psů před dní let zvládlo a z toho byli někteří psychicky labilní, tak jsem si řekla, že to snad moje kelpice, která nic neřeší a je suverénní zvládne taky. Během ledna jsem byla v klidu, protože jsem díky zkouškovému měla jiné starosti a odlet se zdál být táák daleko.

V únoru jsem byla stále v klidu a rozhodla jsem se držet vše pod pokličkou a to z několika důvodů. Mezitím se uskutečnilo několik telefonátů na letiště a na ambasádu. Zařídila jsem si biometrický pas a dostala jsem povolení k cestě do USA. Ve škole jsem vedoucímu katedry oznámila kam a proč letím kdyby se stalo něco nepředvídatelného. Týden studijního volna mi naprosto skvěle zapadl do mého programu. Chodí mi každý týden maily od majitele psí školy. Ubytování jsem si vynutila u sestry, kterou jsem téměř deset neviděla. Za tu dobu si stihla pořídit malého rezavého synka jménem Alberto Maximus :-) Jeho tatínek pochází ze země deštných pralesů, karnevalů a sochy Krista spasitele, takž kdo myslel na Brazílii, tak se nemýlil:-D Stále si nepřipouštím, že nás čeká akce, kde budeme reprezentovat naši malou zemičku a také plemeno australské kelpie. Jsem stoicky klidná a říkám si, že se může cokoliv stát a budu se těšit, až po vzletu.

Během března objednávám leteckou přepravku pro kelpici, protože naše nemá požadované rozměry. Letenky už mám doma v nočním stolečku a pořád se mi nezdá, že kus papíru jsou naše letenky do USA. Spolužačka Andrea mi půjčuje adaptér, za což jí ještě jednou moc děkuji:-) S Georgem domlouváme poslední detaily a já začínám být lehce nervózní. Najednou mi dochází k čemu jsem se to upsala a co nás vlastně čeká.  Ráda bych zde poděkovala těm, kteří mne děsili přestupem , který zvládne dobře cvičený šimpanz a emigračními úředníky, kteří mne pustili během dvou minut:-) Velký dík patří také těm, kteří mě vynervovali svýma historkama o tom, jak pes po letu ztratil paměť, zbláznil se nebo zemřel. Na internetu si pročítám články na téma let se psem a kontaktuji některé známé, kteří již se psem do USA letěli. Nakonec jsem utvrzená v tom, že lepší leteckou společnost jsem vybrat nemohla. Začínám věřit tomu, že to snad nakonec vyjde a přeci jenom poletíme.

Dva týdne před odletem onemocním. Diagnóza zní jasně: bronchitida a pěkná. Takže antibiotika, klidový režim a doufat v brzké uzdravení. Stále nejsem ve své kůži a odjíždím na Moravu, kde mě čeká víkendovka dogdancingu. Nebýt to má milovná Morava a netěšit se na účastníky, tak nikam nejedu. V pátek ještě musíme pro veterinární potvrzení, takže se stavujeme v Zábřehu u příjemné paní veterinářky. Je to totiž poslední víkend před odletem a potvrzení musí být maximálně tři dny staré. Ivetka je tak moc hodná, že celou cestu spolehlivě odřídí a dokonce mi půjčí svůj notebook, abych dopsala esej, kterou jsem nechala na poslední chvíli. Ano, ti z vás, kteří hádají, že jsem ji dopisovala den před odletem vyhrávají. V neděli večer dobaluji věci sobě a kelpici. Jdu spát s tím, že mi třeba ráno zavolají, že akce musela být zrušena nebo bude zásah vyšší moci.

Nic takového se nestalo a ráno mě probouzí budík a vzápětí táta, který oznamuje, že během půlhodinky bude u nás. Cestu na letišti si celkem užívám, protože se začínám těšit. Kelpice je v přepravce na zadních sedačkách a chudinka malá netuší, že zá pár hodin poletí přes Atlantik. Po příjezdu na letiště vše naložíme na vozíček a je mi jasné, že kostky jsou vrženy. Jsme zde velmi brzy kdyby se stalo něco neočekávaného. Nejdřív jdu zaplatit letenku pro kelpií stvoření. Ta vzbuzuje docela pozornost a několik Japonců se s ní dokonce fotí. Pak jedeme k přepážce naší letecké společnosti kvůli odbavení našeho zavazadla. Slečna u přepážky je velmi milá a trpělivě odpovídá na všechny moje otázky. Nejdřív se rozloučím s naším zavazadlem a pak vyplňuji cedulku na kelpií přepravku. Sympatický mladík kontroluje, zda je přepravka větší, než kelpice. Samozřejmě se ta komediantka musela předvádět a skočila na pás pro zavazadla, načež vykoukli kolegové a chtěli, aby je také Angie přišla pozdravit. Po uvítaím ceremoniálu, kterým kelpice poctí všechny zaměstnance nám vystaví letenky, nalepí na přepravku cedulku a také nálepky, které upozorňují na to, že je uvnitř LIVE ANIMAL a je hotovo. Mám dost času, takže si hezky procházíme terminál číslo dvě, zajedeme si do kina a na terasu odkud pozorujeme letadla a na jídlo. Tady zažiji menší šok, když chtějí za čtvrtku pizzy 160kč :-D Nakonec obědvám bagetu (za nekřesťankou cenu) a coca colou dodávám tělu kofein. Čas si krátím telefonováním  s Janou (naší chovatelkou) a informuji o tom, že Angie coby první kelpie poletí do USA.  Ještě sjedu výtahem do přízemí, kde na paloučku venčím kelpici a cestou potkávám paní, která do Švédska posílé dvě štěňátka maďarského ohaře. Pak už odvážím kelpici do míst, kam mě poslala milá slečna na přepážce. Milí dědulové nejdřív dají přepravku pod rentgen (samozřejmě bez kelpice) a pak přebírají Anginku. Naposledy se podívám do žlutých očí a rozloučím se větou : " Pa, zlato uvidíme se v New Yorku". Dědulové cukrují na Anginku a odvážejí přepravku do zadní části místnosti. Za hodinu se nadechnu a vykročím s letenkou a pasem směrem k pasové kontrole . Úspěšně projdu procesem celní kontroly. Zdá se, že moje kabelka a bunda jsou také způsobilé k odletu :-D Během chvilky najdu náš GATE. Sedím a poslouchám hlášení a najednou si v duchu představuji hlašení typu : " Žádáme slečnu Veinlichovou, aby se neprodleně dostavila na letištní plochu k odchytu svého psa. "  Zároveň se modlím, aby je Angie neuhranula svým pohledem a neotevřeli jí dvířka přepravky, pak by se mohla teoreticky ocitnout kdekoliv. Před odletem se dostaví naše posádka a já si všímám příjemné slečny, která nás vybavovala u přepážky. Ihned se vyptávám, kde je asi teď moje kelpice, ale vzápětí přes sklo vidím vozíčky a v jednom z nich je i přepravka.  Pak už musím nastupovat do letadla tzv. rukávem a než se vzpamatuji, tak slyším vzteklý kelpií štěkot. Jsem šťastná, protože mám jistotou, že mi kelpičku naložili. Posílám poslední sms a než se naději, tak vzlétáváme. Na tento okamžik jsem se těšila snad nejvíc, protože konečně zase poletím. Mám velký strach o mojí holčičku a je mi trochu špatně a nervy pracují. Za hodinku přistáváme ve Frankfurtu a když se kelpice ozve, tak si velmi oddychnu. Na přestup máme téměř dvě hodiny. Když najdu náš GATE, tak si musím prostě zajít do nedalekého mekáče :-D Myšlenkama jsem pořád u Anginky.  Nedá mi to a slečny u přepážky se ptám, kde je asi teď mein Hund. Ta nic netuší, ale nedám se odbýt a zkouším štěstí u její kolegyně. Ta zvedne telefon, vzápětí se usmívá a já jen koukám :-D Pak mi oznámí, že Angie byla vyvenčená, dostala vodu a teď si s ní v DOG POINTU hrají s míčkem a prý je moc přátelská a mazlivá. Oddechnu si a než se naději musím znovu do letadla, ale tentokrát do boeingu. Opět mám sedadlo u okénka, jak jsem si přála a kelpice dá o sobě znovu vědět a já mám jistotu, že je v podpalubí našeho letadla.  Náš krasavec si nějaký čas jezdí po letištní ploše a já si v duchu říkám: " Hochu, tak to je všechno co umíš? " Vzápětí se, jako správný ješitný chlap nedá zahanbit. Najednou jako kdyby cválalo stádo mustangů a už se vznášíme k nebesům.  Pořád myslím na Anginku, jak se cítí, zda jí není zima a zda se opravdu o ni postarali. Samotný let si moc užívám, můj spolucestující je sympatický cestovatel Jirka a podávaná jídla jsou lahodná a během letu jíme asi šestkrát. Přátelé, dodnes na ty chody vzpomínám :-) Čtu si Bree Tunnerovou a v duchu si zase pobrečím nad mladou a nenaplněnou upírskou láskou. Kájo, díky za zapůjčení :-D  Letíme přes Belgii, Anglii a Irsko, které je mimochodem moc krásné. Zhruba dvě hodiny před přistáním nás potrápí turbulence a nebýt Jirky, který mě uklidnil, že je to normální, tak bych měla docela nervy. Hlavně když se náš boeing pár metrů "propadnul." Poslední hodinu, už mě bolí celé tělo a pouštím si romantickou komedii. Okénkem fotím a pozoruji, že na východním pobřeží je sníh.  Když přistáváme, tak je skoro tma a první co uvidím je hala s mega velkou americkou vlajkou.  Když vidím, jak házejí se zavazadly, tak se velmi začínám bát o Anginku. Během pěti minut dává o sobě vědět a já si oddechnu tak, že to muselo být slyšet, až na Floridu. Pak se blížíme k emigračním úředníkům a moje nervozita lehce stoupá. Hodně jsem toho o nich četla a slyšela a představovala jsem si je, jako něco nebezpečného, nevypočitatelného, agresivního a vyžívajícího se v lidském utrpení. Kdyby mě poslali zpátky, tak bych se s tím smířila, ale co moje kelpií holčička? Když jsem spatřila frontu, tak na dvě hodiny v duchu jsem prosila vyšší síly, ať učiní zázrak. Byla jsem vyslyšena, protože v té chvíli se halou nesou neidentifikovatelné zvuky něco mezi vytím, jódlováním a pištěním (kelpiáři vědí). Všichni pasažéři ztuhnou a emigrační úředník drží razítko v ruce a nevěřícně zírá.  Váhám a pak se jdu přiznat zaměstnancům letiště a prosím je, zda mohu jít přednostně, že můj pes je přes 12hodin v přepravce. Požádají mě ať počkám a odejdou. Za chvíli přijde elegán v obleku a kravatě (asi ředitel letiště) a povídá mi, jak se jmenuji a odkud letíme. Pak mi pohlédne upřímně do očí a praví: " Katherine, tady na letišti v Americe musí být klid. Je velmi nutné, aby tvůj pes opustil, co nejdříve letiště je to slyšet úplně všude a nahoře je panika, co se tady děje. V Americe chceme mít klid na letišti.  Poté odsunul dvě překvapené Japonky a řekl mi, ať jdu do řady, kde je nejméně lidí.Takže emigrační mi dal razítko během dvou minut a ptal se: your dog? No a pak ji chtěli všichni vidět a u přepravky čekala paní, která měla v podpalubí havaňáčka a já se obávám, že ho kelpice navždy narušila!!!! Ihned jsem ji vyndala z přepravky a pusinkovala, ale byla úplně v pohodě a už se upírskýma očima rozhlížela koho by si podmanila. Přiběhl ke mně nějaký mladík a že ji prý musím dát zpátky do přepravky. Počkala jsem na kufr a Ameriko styď se!!! Vozíčky za pět dolarů?! Měla jsem s sebou pouze papírové bankovky a přepravka neměla kolečka, takže první co Amerika viděla byl můj ctěný zadek :-D Nahoře nás čekala ségra a synovec a já kelpici pustila ven a přiletěl jakýsi Ind, že ji nesmím vyndávat z přepravky a ségra mu řekla: "Klidni se hošánku tenhle pes přiletěl, až z Evropy jestli vůbec tušíš kde to je a teď se půjde vyvencčt a pokud se ti to nelíbí, tak máš smůlu. Synovec byl z kelpice úplně odvařený a pak nás přivřel vlak na letišti a ségra nechala na parkovišti vozík a všude byly kamery...takže:-D :-D Venku byla zima a já si myslela, že jsem místo v New Yorku přistála na Aljašce.  V autě byla kelpice jako doma a já se těšila na sprchu a postel. Na Manhattanu byla kelpice hned suvérenní, jako by se tu narodila. Skočila ke mně do postele a během minutky jsme spaly obě dvě.

 

 

Ráno nás vzbudila ségra, že se prý bojí, aby se kelpice nepočůrala :-D Když jsem se probudila podruhé, tak byl na stole v obýváku vzkaz s tím, že se musím postarat o synovce, že chce být s tetou a Angií :-D Bylo to príma tahat kočárek a zároveň fotit a vést kelpici.  Pro doormany jsem se stala atrakcí i přesto, že v domě žilo několik psů. Dlužno dodat, že žádný neměl žluté oči a nepřiletěl z Evropy tančit. Byli na nás moc milí, ale abych denodenně někoho zdravila a odpovídala mu na otázku, jak se máš, tak to fakt ne. Prostě není nad soukromí. Central Park je opravdu nádherný, ale místní veverky jsou drzé a občas mají vzteklinu. Angie lezly skoro pod packy a tak z nich šílela. Na turisty a cizince jsou Američani moc milí a vstřícní.  Během první návštěvy v Central Parku jsem objevila sochu Alenky z říše divů, legendárního Baska, Hanse Christiana Andersena a docela velkou hromadu zmrzlého sněhu, která vzdorovala slunečním paprskům. Milá paní s mopsem Homerem nám nabídla vodu, takže jsem se první napila já a poté jsem dala vodu Albertovi a kelpici. Po několika hodinách jsem měla všeho dost a těšila jsem se na oběd.  V kuchyni nebylo téměř nic, takže jsem se rozhodla dát do mikrovlny popcorn. Nastavila jsem to na dobu na jakou jsem zvyklá doma, ALE odešla jsem okřiknout synovce a najednou cítím....běžím do kuchyně a všude smrad a kouř. Modlila jsem se ať nezačne pípat to čidlo a nepřijedou hasiči, neb by mi ségra dala pár facek kdyby kelpice podpálila celý Manhattan :-DSmrdělo to po celém patře, až vylezli sousedi. Už vidím titulky v New York Times: Kelpie z českého chovu podpálila 63rd Street na Manhattanu:-D

 

 

Než se dostanu k tomu, co nás s kelpicí v následujících dnech čekalo, tak bych sem ráda napsala pár poznatků a moje subjektivní pocity z Ameriky. Než jsem odlétla, tak jsem slyšela od většiny samá přehnaná očekávání. Bože to je Amerika, to je jiný svět a to je země neomezených možností (pro bohaté a vlivné určitě), tam je vše nejlepší. Takže příroda je opravdu nádherná (ukradená Indiánům), architektura a památky jistě stojí za zmínku a takovou nádheru jakou jsem viděla v Metropolitním muzeu jsem nikdy neviděla. Silnice jsou zde zhruba stejné jako u nás, blinkr dá jeden řidič z deseti, troubí se skoro všude  a někdy je to pěkná divočina.  Jak se dostává řidičské oprávnění, tak k tomu se nebudu vyjadřovat. Jídlo je tučné a mastné (přibrala jsem tři kila). Podpora, sociální dávky nebo mateřská? Zapomeňte a to hodně rychle. Tady je tvrdý kapitalismus. Chceš dítě? Tak si našetři a nemáš na jídlo? Tak sis toho haranta neměla dělat! Když se zraníte a nemáte pojištění, tak umíráte na chodbách státní nemocnice a čekáte dlouhé minuty, než si vás někdo všimne.  Zboží v obchodech je úplně stejné jako u nás a já osobně jsem si z ničeho na "zadek nesedla". To co jsem viděla v nedalekém zverimexu mi vehnalo slzy do očí. Štěňátka zavřené v klecích na roštu a mamanipulováno s nimi bylo v rukavicích. Opravdu moc smutné. Myslím si, že fotografie mluví za vše. Aby jste si udělali vlastní názor musíte zde strávit nějaký čas, Na cizince a turisty jsou všichni opravdu velmi milí. Bohužel psi jsou zde chudáci. Časy, kdy se mohli volně proběhnout v Central Parku jsou dávno nenávratně pryč. Chodí po ulicích na vodítku a volně se mohou pohybovat pouze na tzv. dog runech, což je oplocený výběh pokrytý pískem nebo betonem. Ať se na mě nikdo nezlobí, ale tohle je u mě týrání! Většina psů je pod sedativama, proto na první pohled působí klidně. Směje se vaše dítě, moc křičí a běhá? Potřebuje léky na zklidnění. Štěká váš pes, má přebytek energie a vyžaduje neustále nějakou činnost? Musíte mu dát sedativa. Ve zverimexu mi byla nabízena řasenka za 150 dolarů, deodorant, voňavka a lak na drápky. Angie mám moc ráda, ale myslím si, že ji procházka dá mnohem víc, než nalakování drápků. Někdy to chce používat zdravý rozum a nenechat se zaslepit fiktivní zemí snů. Pokud si někdo představuje Ameriku dle filmů a seriálů, tak bude velmi zklamán neboť je to jedna velká iluze. Amíci jsou vlastenci a americké vlajky najdete i na veřejných toaletách.  Všude jsou zákazové tabule a zákony zde všichni respektují a bojí se případných sankcí. Psí exkrementy jsem zahlédla pouze dvakrát a to v zapadlých uličkách. Všudypřítomní policisté vám totiž bez pardonu dají 150 dolarovou pokutu. Když jsme jeli do lesa, tak jsem se těšila, jak se zde kelpice vyběhá, ale chyba lávky. Ve státních lesích volný pohyb psů zakázán pod pokutou 500§ a v soukromých dokonce za 1000§ ! Takže si vážení musíte koupit vlastní farmu, ostrov nebo odstranit zákazové cedule :-D Líbí se vám muži džentlmani? Tak to musíte na jih. Jižani jsou nejen džentlmani, ale také skvělí milenci. V New Yorku na vás muž klidně pustí dveře, strčí do vás ve frontě atd. Když na kočárek pustil jeden amík dveře, tak jsem byla velmi nepříjemná. Každý se stará hlavně sám o sebe a žije pro svoji rodinu. Vzduch, voda a tráva? Úplně stejné jako u nás. Někteří mě opravdu rozesmáli svýma dotazama. Pokud vám někdo vnikne na pozemek, tak ho můžete bez sebemenšího zaváhání zastřelit. Koníků v Central Parku mi bylo velmi líto. Pro obveselování turistů stále dokola jezdí tutéž trasu a stanoviště mají u hotelu Plaza. Jejich kopyta nejsou v nejlepším stavu. Já nevím přátelé, ale myslím si, že kůň patří do přírody , na pastviny, do lesa a do stáda. Americký venkov se mi moc líbil a zde bych dokázala pár měsíců bydlet, ale nedokázala bych zde natrvalo žít. Doma můžu volně dýchat, ale tady mě z těch příkazů a zákazů bylo špatně. Hlavně máme echt poctivé srnky a veverky, které jsou plaché a (zatím) bez vztekliny. Díky naší cestě se na svět dívám jinýma očima a z jiné perspektivy. Naučila jsem se vážit všeho co doma mám.  Tímto vás nechci od návštěvy Spojených států amerických odradit, ale sundejte si předem růžové brýle.

  

 

V pátek mě čekalo seznámení s majitelem psí školy a jeho rodinou. Takže ráno nás čekal černý teréňák a v něm Kevin a Emmet (gayové), kteří cukrovali tak, ze málem nabourali taxíka. Cestou jsem usnula a ani nevím jak...ze spaní mě probudilo Katherine Katherine we are here a nade mnou svítily žluté oči a něco mokrého a smravedlého jsem měla na obličeji ehmm kelpice mi strčila uzel pomalu do pusy, jak už se nudila. Pak mě uvítal majitel psí školy (má jich asi deset... a k tomu salony, pet shopy atd.) a představil svoji rodinu. Synkové se jmenovali Claudius, Ceasar, Caligula a dcera Claudie. Caligula měl každé oko dvoubarevné a prohlížel si mě od hlavy k patě a pak se mlsně olíznul (ne, to kecám), ale pak u jídla jsem měla docela strach. Ptali se mě na naši republic, na politiku a na českou kynologii atd. takže jsem se docela rozmluvila. Pořád mi nutili jídlo a pití, tak jsem jim řekla, že jestli mě chtějí eating, že určitě nebudu dobrá a oni, že prý z takové dálky bych byla velmi drahá svačinka. Pro jistotu jsem dodala, že ani moje krev není dobrá a že jsem brala antibiotika. Smáli se asi minutu a já zneklidněla, že se uklidní zasvítí jim oči a pak se jim zablýsknou bílé tesáky a ...nad mojí alma mater bude vlát černá vlajka. Jejich dům bylo sídlo snad za milion dolarů a kelpice se vůbec neostýchala a pelešila se na perském koberci, který měl vyšší hodnotu, než náš dům a auto dohromady :-D Vše bylo zařízeno v řeckém stylu a také jména potomků tomu odpovídala. Bohužel celou noc pršelo, takže se exhibice musela přesunout dovnitř, kde bylo málo místa a docela tmavo.  Anginka měla na aklimatizaci velmi krátkou dobu a první dny bylo vidět, že je unavenější, než obvykle. Já jsem se plně zaklimatizovala v pátek a to díky neustálému příjmu kofeinu. Naštěstí jsem nezapomněla flashku s hudbou a kelpice sklidila obrovský úspěch. Měla jsem velký nervy, aby kelpice někomu nezlomila nos popřípadně ho nepozvracela, protože než jsem odcházela na toaletu všem jsem říkala, že se nesmí krmit. A co myslíte? Přijdu a kelpici má Emmet na klíně a krmí ji párkama ....prý je very hungry tak jsem mu řekla, že Angie is still hungry a prý má tak smutné oči. Jinak potvora dostala plno dárečků a na mě prý čeká překvapení later.  Co se týká Caliguly, tak chodil neustále v obleku a v kravatě a prý když se narodil do tohoto mizerného světa, tak bude chodit po něm jako člověk a ne jako vandrák. Měl každé oko dvoubarevné a měla jsem z něho divný pocit. Je to ten typ člověka, kterému se neodporuje. Měl zvláštní auru a pak jsem se během jednoho oběda dozvěděla, proč si z něj nedělám srandu, jako z většiny lidí v mém životě.  Nějak došlo k tomu, jak Britušku napadl bullteriér. George vyprávěl, jak viděl útok pitbulla na člověka z několika metrů a že měl z toho noční můry několit let. Ptala jsem se, co se pak stalo a Caligula chladně prohlásil: "I had to kill him." Udělalo se mi špatně a Caligula se mě ptá, zda chci vědět how..mlčela jsem. Napil se vína a pak prohlásil musel jsem mu vydloubnout obě dvě oči a pak ho uškrtit. Avokádo už jsem nespolkla a začalo mě bolet břicho. Podíval se mi do očí a řekl mi, ať si tedy žiju mimo realitu a sním si dál, ale že život je krutý a tak to prostě bylo a nešlo to jinak. Dotyčný pes vykousl téměř celý obličej pětileté holčičce. Stalo se to na oslavě narozenin u majitele psa doma a nikdo nechápe, z jakého důvodu pes zaútočil. Pak mi řekl, že buď zabiju, nebo budu zabita, že je to jednoduchá volba. Naštěstí pak odešel a já pochopila, proč jsem z něj měla směs divných pocitů. Byl člověk s kterým není radno si zahrávat a byl velmi klidný a tichý, ale to se mi už stalo, že člověk, který byl tichý a nevýrazný, pak zasadil těžkou ránu. Modlila jsem se, ať nenastane situace kdybychom museli být spolu sami. Došlo mi, že by mě zlikvidoval během pár minut. Do očí mi řekl, že nesnáší moje jméno, že ho před lety jakási Katherina okradla o auta a peníze. Tak jsem mu říkala, že mám svoje jméno ráda a ať mi říká tedy Katy :-D Jinak pokud máte iluze o rodinném štěstí a láskyplné rodině tak se podívejte na Cullenovi. Hádá se to všude a Ameriku nevýmaje. Během jedné večeře se strhla prudká hádka načež Caligula vstal a řekl, že se stydí za svoji rodinu a omlouvá se mi. Pak jako elegán odešel a Claudie za ním řvala ať táhne a že ho brzy zabije. Já křoupala salát a modlila jsem se, ať nezačnou létat talíře.  Nakonec jsme zůstali s Georgem spolu sami. Díval se mi do očí a pak prohlásil, že mi závidí. Bylo to směšné, jak bohatý Američan závidí chudé dívce z Evropy. Ptala jsem se ho, co mi závidí. Svobodu, zněla odpověď. Nikdy nikomu nedovol, aby ti ji sebral a buď taková jaká jsi Katherine z Czech Republic. Mlčela jsem a uvědomila jsem si, jak skvělý život vlastně mám.

 

 

Druhý den svítilo sluníčko a já jsem řekla, že na sluníčku být nemohu a než jsem mohla vysvětlit proč, tak se mě Kevin zeptal, zda jsem upír. Všichni se tomu šíleně smáli, ale je pravda, že během mé alergie slunce ještě můj stav zhoršuje. Nakonec jsem tedy mohla mít předváděčku ve stínu.  Blížila se doba oběda, ale to co následovalo bylo nechutné a zvrhlé. Přišla jsem ke stolu a sedla si na svoje místo a na talíři jsem měla vak s krví určenou na transfuze a ještě kolem otvoru byly omotané hadičky.  Pokud se na podobnou scénu díváte z tepla domova, tak mi věřte, že realita je něco úplně jiného. Kevin se zašklebil a popřál mi dobrou chuť. Udělalo se mi špatně a zamotala se mi hlava. Na jídlo jsem neměla ani pomyšlení a v první chvíli mě napadlo, že si mě pozvala ve skutečnosti upíří rodina pod záminkou předváděčky a já se stanu jejich hlavním chodem. Naštěstí vešel George a zbytek rodiny, který se velmi divil, proč sedím u stolu bílá a vyděšená. Pohlédl do mého talíře a pak Kevinovi zpříma do očí a začal na něho řvát všechnymožné nadávky a samozřejmě v angličtině. Já jsem byla na omdlení a musela jsem si lehnout na pohovku, dát si nohy na hromadu polštářů a služebná mi musela přinést led, který mi Claudius zabalil do utěrky a držel na čele. Claudie mě držela za ruku a omlouvala se mi. Ceasar šel ven s kelpicí a Caligula kouřil doutník a prý nemám být tak citlivá, že život je krutý a slabý jedinec v něm nepřežije. Chtěla jsem mu utrhnout jeho karmínovou kravatu a dát mu pěstí do nosu, ale zmohla jsem se jenom na to, že jsem si sedla a vypila sklenici vody. Během hodinky jsem dostala chuť na jídlo a byl mi přinesen sandvič a jablečný džus.  Odpoledne se dostavil i Kevin a moc se mi omlouval. Nakonec jsem se tomu zasmála a zeptala jsem se, kde vzal tu krev? Jeho kamarád pracuje v nedaleké nemocnici a vak s krví mu zapůjčil. Pověděla jsem mu, že mám krevní skupinu nula a že krev mám ráda jenom čerstvou a nejlépe srnčí :-D George mě najednou zavolal a ať prý jdu pomalu k němu. Oknem jsme pozorovali vzrostlou srnu, která se Silvovým pásla na zahradě. Ptali se mě , jak se mi srna líbí, tak povídám, že naše jsou hezčí. George mi řekl, že když jsem v Americe, tak musejí být americké srny nejhezčí, ale já se nenechala ovlivnit a stála si za svém. Usmál se a řekl mi, že mít vlastní názor je jedna z nejdůležitějších věcí na světě. Nedalo mi to a vydala jsem se do lesa a volala sestře s tím, že se bojím a že jsme asi v upíří rodině. Sestra mi stroze oznámila, že kdyby mě chtěli sežrat, tak to udělají už dávno a že moc koukám na Twilight ságu a že je to typicky české, že když někdo projevuje vřelé city hned v tom něco vidím a že ji mám zavolat, až vycení tesáky :-D Takže jsem seděla na pařezu, mobil v ruce, kelpici pod nohama a přemýšlela jsem, zda neuteču a stopem nedojedu do New Yorku. Nakonec se mi mojí adoptivní rodiny zželelo a představa, jak mi Caligula klepe na dveře a vyčítá mi, že jsem urazila pohostinství jeho rodiny se mi ani trochu nelíbila. 

 

 

Během společného oběda, nebo večeře jsem měla trochu špatné svědomí. Celá rodina byla v oblecích a večerních šatech a já měla na sobě kalhoty s tričkem a kelpiíma chlupama na nich. Podávaná jídla byla výtečná, ale snídat přes dvě hodiny to by nebylo nic pro mě.  Oběd se rovnal předkrm, polévka, hlavní chod, salát a zákusek. Když jsem odmítala zákusek ihned se ptali, proč mi to nechutné a že jsou very very sad. Takže jsem se cpala, abych nezranila city svojí adoptivní rodiny, která se ke mně chovala jako k vlastní.  Leč v noci jsem nemohla usnout a sotva jsem chodila. V pozdních nočních hodinách jsem pak obcházela s kelpicí bloky a celý Manhattan tak měl atrakci v podobě štíhlé kelpinky a její majitelky, která se pomalu nevešla do kalhot v kterých přiletěla. Doormani z nás měli radost a zřejmě se v domě našla nějaká zlá a závistivá duše, která se nám rozhodla škodit. Pozdě v noci jsem šla vynést odpadky a kelpice klusala chodbičkou. Druhý den přišel sestře do schránky dopis v němž stálo, že v pozdních nočních hodinách byl viděn hnědý pes se žlutýma očima, který se nekontrolovanou rychlostí pohyboval v druhém patře. Zároveň byla uložena pokuta, došlo též na vyhrožování vystěhováním a soudním řízením. Naštěstí se vše urovnalo a když Angie zvedla zadní nohu a podala paní domovnici packu, tak úplně roztála a prohlásila, že vychovanějšího psa nikdy neviděla. Nevím, kdo z patra nás " napráskal", ale tipovala bych to na dvě mladé japonské lesbičky, které jsem bohužel (naprosto nezáměrně) vyrušila předchozího večera. U sestry se večeřelo tímto způsobem: vyběr jídla na letáčku, půlhodinka čekání, zvonek, úsměv na poslíčka a velká taška plná jídla. Ochutnala jsem tak italskou, čínskou, japonskou, vietnamskou a řeckou kuchyni. Nesmím zapomenout na vynikají pizzu, kdy čtvrtka se rovnala velikosti naší půlce.  Mým velkým přáním bylo navštívit typické americké bistro a to mi také bylo splněno. Panovala zde domácí a  pohodová atmosféra. Moc jsem si pochutnala a nevěřila jsem tomu, že obědvám v bistru, jaké jsem vídala v amerických seriálech. Další akce která na mě čekala by nakupování čili shopping.  Vzpomínáte si na scénu z Pretty Woman, kde se Vivien předvádí v obchodě v luxusních šatech? Tak něco podobněho čekalo nebohou Katarínu, která prakticky nakupovat nechodí má doma pár kusů oblečení a vůbec nesleduje módní trendy. Claudie tleskala kdykoliv jsem vylezla z kabinky a mě bolelo břicho a rudla jsem.  Kolik stála tahle legrace se asi nikdy nedozvím. Nicméně jsem šaty, džíny, šortky, mikiny, trička, košile, spodní prádlo, ponožky a boty málem nenarvala do kufru. Claudie mi do kabinky přinesla pro mě neskutečně nemravný erotický komplet skládající se z podvazků a sexy košilky, kterou by ocenily dámy na neblaze proslulé dálnici. Zrudla jsem jako rak a prohlásila jsem, že tohle nenosím. Claudie se usmála a ironicky poznamenala, že ať se pak nedivím, že nemám pořádný vztah. Vysvětlila mi, že v dnešní době žena potřebuje dva muže. Jednoho na vydržování a druhého na pobavení. A prý není na škodu mít dalšího v záloze. Bylo mi špatně čím dál víc a těšila jsem si, až si u ségry zalezu do postele a budu mít svůj klid. Cesta autem k Silvovým domů byla naprosto šílená, neb se Claudie dala do hádky se svým bratrem Ceasarem. Jejich hovoru jsem moc nerozuměla, ale tomu, že ho Claudie zabije jsem rozuměla až moc dobře.  Nakonec svého bratra, který byl tak rudý(jako já před chvílí v té kabince) dohnala k slzám. Pak mu s klidem řekla, že pokud nezastaví u mekáče, tak to bude mít ošklivé následky. Brečícímu Ceasarovi jsem nechtěla nechat v autě nebohou kelpičku, tak jsem ji vzala s sebou a jedly jsme s Claudií venku. Stěžovala si mi, že mít tolik bratrů je velmi těžké a že nemají v sobě trošku slušnosti a citu vůči ní. Pověděla jsem jí, že je mi líto Caliguly, že má zuby ve špatném stavu. Usmála sa a prý si nemám dělat starosti, že mu to příroda vynahradila někde jinde. Zmkla jsem, zrudla jsem a raději jsem srkala shake. Nevím přátelé, ale nestojím o rodinu, kde jsi jdou po krku, hádají se a navzájem se vydírají. Když se mě Claudius ptal, kde je moje rodina, tak jsem mu odpověděla, že je většina je mrtvá, ale že mám přesto svoji rodinu. Má čtyři nohy, kožich a dohromady celkem dost zubů :-D Po příjezdu jsem dala Anginku do mého pokojíčku, který mi sloužil na odpočívání a přípravu na předváděčky a šla jsem do salonku. Bavila jsem se s Georgem a zbytkem rodiny o naší zemičce a nakonec se mě ptali, co dělá Klaus a jak se má. Pochlubila jsem se, že jsem s ním na naší univerzitě vedla řeč na téma evropské integrace. Následovala otázka, kdo je náš současný prezident. Vím, že lhát se nemá, ale....vzala jsem časopis, kterým jsem si s sebou vzala kdybych se u Silvů náhodou nudila (já bláhová!) a roztřeseným prstem jsem ukázala na Vojtu Dyka. Kevin s Emmetem se dali ihned slyšet, že je handsome and sexy a zda je zadaný.  Jsem si vědoma potencionální mezinárodní ostudy, pár facek od Caliguly a doživotního zákazu vstupu do Spojených států amerických.  Blížil se čas odjezdu do psí školy a já jsem ještě chtěla vyvenčit kelpici. Otevřela jsem dveře a polil mě studený pot, podlomila se mi kolena a nemohla jsem dýchat. Angie byla pryč! Vrhla jsem se k oknu a zatočil se se mnou celý svět, ale dole pod oknem nic. Vyletím z pokojíčku a v slzách běžím po schodech dolů a ječím, kde je můj pes a co se s ním stalo. Služebná mi s úsměvem oznámí, že asi před hodinou ji vzali Kevin s Emmetem do lesa. Jsem jako bouře a vyběhnu z domu a běžím do lesa. Cestou ječím tak, že veverky zalézají a obávám se, že vylezou až na podzim, volám, brečím, ječím a z listí vytahuji klacek, kterým jsem rozhodnutá přetáhnout každého, kdo se mi postaví do cesty.  Je mi všechno jedno a strach mi dodává energii a sílu. Po deseti minutách zahlédnu v dáli siluety dvou osob a psa. Angie táhne Kevina a vítá mě, ale je to prodejná krysa, která by šla s každým zástupcem mužského pohlaví, který by na ni pronesl pár pochvalných slov. Vynadám jim do fuck bitch, což mě později mrzí, ale na moje nervy, už je to moc. Z lesa běžím a cestou nadávám a brečím.  K domu doběhnu zpocená, červená a vynervovaná. George tentokrát vykázal oba homosexuály z domu, že prý nedokáže pochopit, že si bez dovolení vezmou cizího psa a jdou ho venčit a fotit do lesa. Omlouvají se mi oba dva, ale já už jich mám po krk. Caligula zase stojí opodál a vše komentuje s tím, že jestli mě ještě někdy uslyší ječet, tak přijde o sluch. Cestou do psí školy jsem už klidná a střídavě piju colu a živě diskutuji na téma dogdancing v Evropě. Předváděčka v psí škole se moc vydaří a když za mnou přijde hlavní trenérka a poprosí mě, zda bych byla ochotná vést seminář dogdancingu, tak jsem v šoku. Nakonec souhlasím, abych nezahanbila svoji adoptivní rodinu. Byla jsem zvědavá na jaké úrovni jsou týmy a na další odlišnosti. Takže někteří psi makali, jako o život a uměli triky, které jsem u nás v Evropě ještě neviděla. Na druhou stranu zde byli apatičtí psi (převážně rodinní), kteří byli velmi špatně motivovatelní.  Dogdancing jako takový tady moc populární není spíš se pořádají soutežě, kde se předvádějí triky a porota je hodnotí jako celek.  Sídlo v newyorském Brooklynu má WCFO (World Canine Freestyle Organization), která pořádá mezinárodní závody a také videosoutěže. Zúčastnit se může tým z jakékoliv země pokud zašle DVD se svojí sestavou. Od menších okresních soutěží, až po velké mezinárodní zde platí stejná pravidla.  Zajímavostí je, že se zde Freestyle dělí na CANINE  a  MUSICAL. Doporučeny mi byly závody na Floridě, které jsou prý velmi pohodové a organizace je na vysoké úrovni. Když se mě ptali na mojí metodiku a jak dlouho trénuji s klikrem a já odpověděla, že nepoužívám klikr, tak bylo ticho a pak se ozvalo IT WAS GOOD JOKE.  Následovala půl minuta ticha načež jsem všem řekla, že opravdu všechny triky jsem kelpici naučila svojí metodikou a nikdy jsem s klikrem necvičila. Ihned se strhla diskuze, zda je Angie uhranutá, geniální, vyjímečná, nebo mi čte myšlenky :-D Opravdu jsem kulhání, hrábání, couvání po zadních a další další triky naučila bez klikru. Jeden postarší amík původem z Texasu mě objímal a zval na večeři, když jsem jeho výmara naučila hrabat a křížit packy :-D Prý jsem mu splnila jeho sen.  Byl to z mého pohledu velmi přínosný seminář pro obě strany. Během následujících dní jsem se zúčastnila semináře s jejich trenérkou a také přednášky na téma chov a péče o psa. Něco už jsem věděla, něco pro mě bylo nového a velmi přínosného. Radost mi udělalo to, že se moje názory shodují s veterinárníma kapacitama z New Yorku.  Krytí příbuzných fen stejným psem, nesmyslná opakování spojení, která dala nemocné potomky. Zařazování příliš mladých a nevyzrálých fen do chovu nebo naopak starších fen, bez odpovídající kondice. Neuvážené množení psů s průkazem původu. Ano, čtete správně, protože i mezi registrovanými chovatelskými stanicemi se najdou množitelé, kterým jde o rychlý zisk.  Rodiče, kterým se narodil kryptorchid by dále neměli být využíváni v chovu, tak to se u nás děje docela často. Slušný a poctivý chovatel chová pouze na zdravých, povahově vyrovnaných a exteriéru odpovídajících zvířatech. Bohužel všichni víme, že tohle je iluze, ale realita je úplně jiná.  V Americe se hojně chovají kříženci, ale pouze generace F1. To znamená, že kříženci F1 generace nejsou dále v chovu využíváni. Poslední dobou je velmi populární labradoodle (labrador x pudl) a dále kříženci německého ovčáka s labradorem, zlatého retrívra s flatem a speciální kříženci borderek a vipetů , kteří se využívají ve flyballu a dalších psích sportech. Striktně se zde dělí jednotlivá plemena na pracovní a výstavní linie. Pokud máte sportovní ambice vyberete z chovatelské stanice, která chová pracovní linii daného plemena a pokud se chcete naopak předvádět ve výstavních kruzích, tak se musíte porozhlédnout v chovatelských stanicích, které se specialuzují na výstavní linie. Seminář mi překládala moje sestra, protože moje angličtina by na odborné veterinární výrazy nestačila. Většina z vás se ptá, jaké plemena psů jsem v New Yorku potkala.  V Central Parku jsem viděla lovecká, pracovní, ovčácká i společenská plemena, ale kelpii ani jednu :-D Hojně zastoupená jsou zde americká plemena jako australský ovčák nebo bostonský teriér. Díky mojí fotogalerii se můžete na vlastní oči podívat, jak trpěl novofundlanďan v Battery Parku. Nikdy bych si do New Yorku nepořídila psa, protože abych ho neustále vodila na vodítku a proběhnout se mohl pouze na betonu nebo písku, tak to bych  ho raději neměla. Také nepochopím, že od rána do večera je plno psů v psích školkách a majitelé je vidí večer třeba hodinu a o víkendech je tam dají znovu a jdou nakupovat. Pokud na to nemám podmínky, tak si psa raději nepořídím, ale to někteří asi nikdy nepochopí. Kelpička měla toho hluku a prachu poslední dny tak akorát dost.

 

 

Večer jsem u ségry koukala na televizi a už nikdy doma nebudu nadávat na reklamy, protože to co se v USA děje je šílené. Sedm minut koukáte na seriál a najednou reklama cca deset minut, pak se zase díváte pět minut a v nejlepším reklama. Vydržela to jedině kelpice, jak se můžete přesvědčit :-D :-D :-D Pro fanoušky Upířích deníků: Tento seriál se vysílá zásadně po 20.hodině a před jeho vysíláním se na obrazovce objeví, že díky násilným a sexuálním scénám není vhodný pro děti a mláděž do šestnácti let! Mimochodem na podzim se stal jeden dost brutální případ. Dvanáctiletý hoch vrazil svému otci šroubovák přímo do srdce, když mu v obchodě odmítl koupit komiksy. Dle seriálu věděl, kam má bodnout a pak prohlásil, že se jeho otec promění v upíra. Bohužel k žádné transformaci nedošlo a chlapec putoval za mříže. Je smutné, jak dnešní generace vnímá realitu... 

 

 Nikdy nezapomenu na výlet do Brooklynu a konkrétně do bohémské čtvrti Williamsburg. První neděli, kterou jsem strávila se svojí sestrou s synovcem Albertem jsme si vyjeli na výlet právě sem.  Vládne tady úplně jiná atmosféra, než na Manhattanu a je to místo svobodomyslně smýšlejících lidí a také nejrůznějších umělců. Vřele doporučuji místní polskou pekárnu, kde pečou téměř stejné výrobky jako u nás doma. Já však nezapomenu na místní dětské hřiště a to z několika důvodů . Můj synovec si tak jako každé dítě chtěl pohrát na hřišti a moje sestra jakožto milující matka s ním absolvovala všechny možné i nemožné prolézačky. Já jsem mezitím seděla na lavičce a pozorovala místní haranstvo. Najednou mi přistál míč přímo na hlavě a malý blonďatý kudrnáč se mi ani neomluvil. Navíc ten jekot a řev, jako kdyby vám někdo zabodl malou dýku do spánku a zase a zase. Začala mě bolet hlava, břicho a pak se mi kompletně udělalo špatně. Uvažovala jsem o tom, zda je u nás legální kastrace a za kolik je možné prodat reprodukční orgány na černém trhu. Toužila jsem po jednom a to vypadnout z tohoto pekla na zemi. Řev neustával naopak nabíral na intenzitě. Moji pozornost upoutal asi desetiletý chlapec, který na sluníčku vláčel za sebou asi tříměsíční štěně bostonského teriéra. Nejenže sem psi nesměli, ale nezdálo se mi příliš šťastné, že tahá tak malé štěně na sluníčku. Za pár minut najednou začal chlapec ječet a sednul si ke svému psovi. Já jsem na nic nečekala a vyběhla jsem za nimi. Pejsek se dusil a já jsem mu bez váhání otevřela tlamičku a pak jsem mu vyndala z krku jakousi hmotu, z které se vyklubala kulička skládající se z několika žvýkaček. Ptala jsem se chlapce, zde je to jeho pes a odpověděl mi, že ano  a že měli už jednoho, ale že zemřel a že kdyby se to stalo i tomuhle, že mu rodiče koupí zase nového. Bylo mi špatně a chtělo se mi brečet. Kde je úcta k živému tvoru a k životu vůbec? Často na toho černobílého prcka myslím a na jak dlouho jsem mu zachránila život.

  

 

A můj nejkrásnější zážitek ? Užívala jsem si Time Square , Sochu Svobody, Metropolitní  a MoMa muzeum, muzikály, luxusní večeře, procházky po Central Parku a podél Hudson a East River, Freedom Tower atd. Ale pocit absolutního štěstí jsem zažila na plážích Long Islandu, kde jsme s Angií řádily ve vlnách Atlantiku. Pohled na kelpici, která se mohla konečně naplno proběhnout a přitom si užívala všeho co život nabízí. Slunce, moře, písku a vůbec toho, že může být sama sebou. Poslední dobou jsem pořád hledala štěstí, ale musela jsem přeletět Atlantik, abych pochopila, že jsem to svoje štěstí dávno objevila a mám ho doma. Každému, kdo si pořád stěžuje, lituje a snaží se všude vidět jen to negativní bych přála týdenní pobyt v USA, aby si uvědomil, jak se doma máme dobře.  Mně stačilo, když jsme projížděli Bronxem. Sestra se dala slyšet, že tady ti dojde benzín jenom jednou :-D Asi nikdy nebudu schopná vyprávět o tom, co jsem tam viděla. Stačí jet pár minut autem a jste v úplně jiném světě, kde nejsou každodenní vraždy a mrtvoly na ulici ničím neobvyklým. Tohle je také Amerika.

 

Protože můj synovec má kelpií povahu, takže si majitelé kelpií dokáží představit, co je to za miláčka, tak vám popíšu náš vztah. Jelikož jsem vyžadovala uklízení hraček, mytí rukou a děkování, tak jsem nebyla moc oblíbená teta. Ale jeden společně strávený den a všechno bylo jinak. Ten den jsem se rozhodla zajet se podívat na sídlo OSN a Chrysler Building. Alberto byl zpočátku v pohodě, ale u budovy mi panovačným hlasem nařídil, že je čas jet domů a pokud nepojedu, že se rozzlobí a bude velmi zlý.  Poté dostal hysterický záchvat, kdy kopal do kočárku, ječel a slinil. Jo, hochu na mě si jentak nepřijdeš, pomyslela jsem si v duchu. Zajela jsem do nedalekého parčíku a u jednoho keře dostal pořádnou lekci. Byla jsem si vědoma, že haranti se na ulici nesmějí ani plácnout přes zadek a za to, co jsem udělala by mě hrozilo vyhoštění ze Spojených států amerických :-D Záchvat pominul a já mezitím popíjela v klidu pomerančový džus. Za pár minut se rezavá hlava otočila a prý zda jsme kamarádi, tak jsem odpověděla, že ano, ale Alberto must be a good boy. Potom jsme si zajeli prohlédnout Chrysler Buildinh, která je hoodně vysoká a moc krásná. Zbytek odpoledne jsme projeli zverimexy, zašli si do mekáče a pak s kelpicí do parku. Prostě a jednoduše ta malá ryšavá potvora přišla na to, že s tetou Katy nejsou žerty. Alberto se mnou uklízel, oblíkal se sám, česal kelpici a dělal další jiné činnosti na které moje sestra zapomněla. Večer, když přijela sestra z práce zkoušel u večeře další trik. Prý, že nemůže jíst rýži s masem, že se bojí, že se mu to uvízne mezi zubama a že ho bolí ucho a ruce. Sladce jsem se usmála a zeptala jsem se, zda by nechtěl chocolate ice-cream. Rozzářil se a prý: YESS! Bohužel žádná zmrzlina se nekonala a synovec měl další záchvat vzteku a házel očkem po svojí mámě. Alberto je nejen vysoce inteligentní, ale také pěkně mazaný. Anylyzuje, snaží se manipulovat s okolím a ovládat své blízké. Se svým otcem a se mnou se choval úplně jinak.  Nikdy nezapomenu na scénu u sochy Alenky v Central Parku. Těšila jsem se na tu sochu, jako malá a když mě jedna moc příjemná francouzská dáma požádala, zda si může mého sweet and lovely synovce vyfotit a Alberto dostal záchvat a ječel na ni: vypadni ty stará kur ** or I will kick you, tak mi věřte, že mi do smíchu nebylo a ujížděla jsem s kočárkem takovou rychlostí, že by i Emil Zátopek tiše záviděl. Děti příliš v lásce nemám, ale svého synovce mám ráda. Pokud jsme tedy spolu sami a dodržuje moje pravidla jinak bych ho zbila jako žito :-D

 

 Pomalu jsem si zvykala na to, že se zamyká na opačnou stranu, během seriálu je asi milion reklam a při sprchování musím stát pod sprchovou hlavou, doormani vás zdraví kdykoliv kolem nich projdete a ptají se vás, jak se máte. Také jsem si zvykala na to, že Angie všude díky svým očím vzbuzovala pozornost a senzaci. Velký údiv vzbuzovalo to, že jsem během dne nachodila třeba přes třicet kilometrů. Jedna paní v Central Parku nepochopila, že jsem se dostala k Hudson River z Manhattanu po svých a že prý tohle neušla za celý svůj život. Prostě česká Katherina se nezdá :-) Na Hudson River asi Angie nevzpomínám v dobrém, neboť se zde nedobrovolně potápěla. Protože jsem toužila po originálních fotečkách, tak jsem kelpici vyslala na kámen, ale najednou připlul parník, který udělal takové vlny, že to nebohou kelpičku smetlo do vody. Chudinka se potopila a když kelpií hlava zmizela pod hladinou, tak jsem málem dostala infarkt. Už jsem se viděla, jak svojí adoptivní rodině vysvětuji, že bohužel žádná další předvádečka nebude, protože Angie odplula do Kanady. Naštěstí se vzápětí vynořila, vyškrábala se po kamenech nahoru, otřepala se a tvářila se velmi uraženě. Ve zverimexech najdete podobné zboží, jako u nás a téměř v každém se vyskytoval pes nebo kočka.  Například psí a kočičí granule jsou mnohem dražší, než u nás. Když se ještě vrátím k našim předváděčkám, tak po jedné za mnou přišel mladý Japonec a zeptal se mě za kolik Angie prodám. Myslela jsem si, že jsem špatně rozuměla, nebo si dělá ze mě legraci. Řekl mi, že všechno na světě má svoji cenu a že mi vypíše šek na dva tisíce dolarů a že by mu kelpice vydělala velké peníze a že já si mohu pořídit jiného psa a za pár let bude také tak poslušný a vycvičený. Byla jsem v šoku a ztratila jsem řeč. Nadechla jsem se a srozumitelně jsem mu řekla, že Angie není na prodej ani za milion dolarů a že jsou věci, které se koupit nedají a také to, že je pro mě Angie kamarád a parťák a ne jenon pes. Angie je prostě jedinečná a nedokážu si představit být bez ní a také jsem si jistá, že by si jentak někde nezvykla a tesknila by po mně. Je to smutné, jak si v dnešní době lidí myslí, že za peníze si můžou koupit úplně všechno. Naštěstí láska, zdraví, štěstí, přátlelství a čisté svědomí se koupit nedá.

Uteklo to, jako voda a byla tu neděla a náš předposlední den v USA. Poslední dva dny jsem chtěla strávit se svojí sestrou. Rozloučila jsem se se svojí adoptivní rodinou, která se ráno nenáviděla a hádala, odpoledne se titulovala do drahých sester a drahých bratrů a večer se láskou málem snědli, ale mě nade vše milovala. Díky jejich "výkrmu" jsem přibrala tři kila. Prostě mě chtěli vykrmovat, oblékat, vozit po výletech a objímat. Asi jim dělalo dobře mít na pár dní doma jakéhosi "domácího mazlíčka" :-D  Caligula mi podal na rozloučenou ruku, která byla velmi studená. Dodnes je to jediný člověk, který u mě vzbuzoval respekt, nejistotu a také jsem si nedovolila ho provokovat a pokoušet. Pokud někdy budu chtít někoho srovnat do latě, tak si pozvu právě jeho :-D :-D  Už teď se mi po nich stýská a těším se na další setkání, které doufám ve zdraví přežiji. Kelpice nebude mít žaludeční problémy a já svoje zhruba čtyři litry krve. Ráda bych jim poděkovala za péči a lásku, kterou mi věnovali. Když jsem chtěla vědět, proč si pozvali právě mě, tak jsem je prý zaujala svým přístupem k životu, velkou láskou ke zvířatům a také tím, že jsem nedostala nikdy nic zadarmo a dokážu žít naplno navzdory svému handicapu. Angie má prý bezkonkurenční oči a je to šikovná holka, která má ten správný projev a radost ze života. Spolu prý tvoříme parádní dvojku :-D  V neděli mě sestra vzala na večeři do Harlemu do velmi příjemné restaurace, kde byla kelpice obdivována personálem a přítomnými hosty. Nikdy nezapomenu na otázku, zda bych si dala mushrooms....poslední noc jsem strávila na toaletě s americkými časopisy a osvěžovači vzduchu. Kdo se mi směje, neb ať to prožije také :-D Chtě nechtě jsem se pozdě v noci musela začít balit a moc se mi do toho nechtělo. Díky dárkům pro mě a kelpici jsem měla kufr narvaný a ještě mi sestra musela půjčit příruční zavazadlo. 

 

Zavřela jsem oči a uvědomila jsem si, že je to moje poslední noc v Americe. Moc jsem se těšila domů, ale zároveň bych zde klidně dalších pár týdnů pobyla. Všichni tu na nás byli moc hodní a Angince se dostávalo maximální péče. Ráno jsem si pospala a pak jsme se ségrou vyrazily na nákupy a na náš poslední výlet. Během nakupování jsem musela jednomu transvestitovi pochválit jeho nové červené lodičky a kabelku.  Odpoledne jsem vše zkontrolovala, dobalila a připravila kelpici převravku. Holčička moje malá byla unavená a ležela jak široká, tak dlouhá podél přepravky a asi tušila, co ji brzy čeká. Naposledy jsem se podívala z našeho okna do rušných ulic Manhattanu a uvědomila jsem si, že bych nikdy v žádném velkoměstě na světě nebyla šťastná. Doormani nám pomohli naložit všechny věci do auta a přepravka se dokonce vezla extra na vozíčku. Cesta na letiště probíhala celkem pokojně a moje sestra mi vyprávěla, jak ji došel benzín na Brooklyn bridge :-D U letiště mi ségra zastavila s tím, ať běžím dovnitř a nenápadně ukořistím první vozík, který uvidím. Štěstí stálo při nás a hned u vchodu jsem chytla po vytouženém vozíku. Míša musela přeparkovat a já čekala nedaleko pultu naší letecké společnosti. Jakmile milé dámy spatřily Anginku ihned se za ní rozběhly a začaly ji hladit a rozmazlovat. Samozřejmě se kelpice mohla přetrhnout a ukazovala, jak je ubohá a moc nemazlená kelpička. Za chvíli dorazila ségra a šly jsme k přepážce, kde se tedy děly věci. Nikdo nám nedokázal říct, zda bude mít Angie vodu, kdy je mám odvézt a kam. Divili se, že má očkování proti vzteklině a prý musím mít ofocený europass, což mi na ambasádě a ani na letišti u nás nikdo neřekl. Naštěstí si europass ofotili a první dvě strany nalepili na přepravku. Začala jsem být docela nervózní, zda nebude muset sestra platit nadváhu, ale naštěstí váha ukázala 23kg a pár gramů k tomu. Konečně mi vydali letenky, polepili přepravku, v kelpiím europasu šťastně našli platné očkování proti vzteklině a za chvíli přijel pro Anginku černoch s vozíčkem. Předtím jsem ještě stihla spáchat přestupek a možná zločin na územi USA. Běžela jsem kelpici vyvenčit a zapomněla jsem na sáčky. Takže jsem neuklidila hromádku a bylo mi velmi trapně, když se na nás dívali taxikáři a letištní personál. Je možné, že to byla naše první a poslední cesta do země svobody :-D :-D :-D  Vrátila jsem se do haly a musela jsem jet s kelpicí na celní kontrolu. Zajeli jsme do ohraničeného prostoru, kde mi komisní černoška poručila ať otevřu přepravku a vyndám psa. Strčila do přepravky dlouhou tyč, která díkybohu nepípala. Ale, asi jí to holce americké ke štěstí nestačilo. Musela jsem vyndat deku, ručník a podložku, kterou jsem speciálně kupovala do přepravky. Opět je prohlížela tyčí a ptala se mě, zda pašuji drogy. Odpověděla jsem, že ne a ona se zeptala, zda jsem si jistá.  Nakonec jsem musela otevřít Angince tlamičku a prohlížela jí velmi důkladně a kelpií uši nebyly také ušetřeny. Pak se mě zeptala, proč ten pes má tak divné oči a zda jsem mu nedala drogy, tak to už se mi chtělo vážně brečet (smíchy i zoufalstvím). Nakonec něco odsekla a nalepila na přepravku malou nálepku.  Naštěstí zasáhla moje fantastická sestra, která se tam přihnala a řekla černošce, že co má za problém a ať koukají s tím psem slušně zacházet, že je to šampionka a pokud se jí něco stane, že si bude stěžovat u ředitele největšího letiště v New Yorku. Černoška nevěděla kam s očima a úplně obrátila. Zeptala se, jak se Angie jmenuje a kam letíme. Pak mi řekla, ať ji dám vodu. U přepážky nám řekli, ať se o vodu nestaráme. Byla jsem dost naštvaná. Musela jsem za tři dolary koupit vodu a až při nalévání jsem si všimla, že je to perlivá voda. Načež ta černoška blbě čuměla a říkala, že to ještě neviděla a že je to neuvěřitelné. Nechápala jsem, co je tak úžasného na kelpii, která pije vodu, ale když jsem se podívala na obal lahve, tak mi to došlo. Když jsem chtěla pítko vyndat, tak mi v tom zabránila a řekla mi, že dle zákonů Spojených států amerických, už nesmím na nic chytat a vyndávat psa, který prošel celní kontrolou. Takže kelpice měla vodu s bublinkami, černoška se vyptávala na původ kelpií a já jsem měla chuť dát všem pár facek. Za chvíli přišli dva sympatičtí černoši, kteří naložili přepravku a odvezli kelpici pryč. Říkala jsem jim, že bych svého psa ráda viděla na letišti v Prag a nechci, aby doletěl třeba na Kubu nebo Floridu. Mladší se usmál a že prý dnes také odlétá letadlo do Indie a do Kolumbie. Pak už jsem se musela rozloučit s mojí sestrou. Nebudu vám lhát nějaká ta slzička ukápla. Celní kontrola byla jedna velká buzerace, kdy jsem musela stát několik minut v ponožkách a vstoupit do jakéhosi výtahu, rozkročit nohy a dát ruce nahoru. Strýček Sam mě uznal způsobilou pro zpáteční let a pár metrů dál byl naštěstí náš GATE. Dala jsem se do řeči s krajanama ze Šumavy a těšila jsem se domů. Byla tma a já jsem měla tentokrát k dispozici dvě deky a polštáře, protože jsem neměla žádného spolucestujícího. Tedy vedle mě bylo volno a do uličky seděl amík, který vypadal jako hranostaj křížený s krtkem. Pomyslela jsem si, že asi zůstane navždy svobodný a volný. Když začal po chvíli chrápat, tak jsem si říkala, že se lesbám někdy nedivím. Ptala jsem se letušek, zda je v letadla můj pes, ale během pár minut dala o sobě vědět. Bála jsem se, že mi přijde dát pilot do zubů a pak opustí letadlo :-D Kelpií jekot se rozléhal po celém boeingu a než jsem se nadála, už jsme byli ve vzduchu. Vydržela jsem to do prvního jídla a pak jsem se zavrtala do deky a usnula jsem. Vzbudila jsem se, až nad Irskem a na výsuvném stolečku jsem měla svoje vegetariánské jídlo. Po jídla jsem si pustila film a za chvíli, už jsme přistávali ve Frankfurtu. Konečně v Evropě. Kelpice několikrát štěkla, takže jsem si mohla oddychnout. Přestup tentokrát tak pohodový nebyl. Musela jsem jet vlakem, autobusem až k letadlu a do toho tahat těžké příruční zavazadlo. Během celní kontroly mi zabavili šampon a gel na čištění pleti. A poměrně dlouho se hrabali v mých špinavých ponožkách :-D Nevím, co čekali, že tam najdou, ale pořád se ptali, zda jsem si jistá, že to jsou dirty socks :-D V letadle byla cítit absence deodorantů o nichž mají někteří u nás velmi slabé podvědomí. Opět jsem se ujistila, zda je v letadle přítomna Anginka, ale byla jsem vděčná, že opět potrénovala svoje hlasivky. Měla jsem luxus neboť jsem seděla v celé řadě sama. Letadlo bylo poloprázdné a na ten sandwich nikdy nezapomenu, protože tak vynikající jsem nikdy předtím nejedla. Za hodinku jsme už přistávali v Czech Republic a já jsem byla přešťastná. Opět jsem slyšela, co jsem potřebovala ke štěstí slyšet a prodírala jsem se ven. Okamžitě jsem zamířila k výdejně nadměrných zavazadel, kde se ze svého shledání radoval anglický buldoček se svým majitelem. Po chvíli jsem se dotazovala, kde je můj pes a bylo mi řečeno, že za chvíli tu bude. Postarší pán za pár minut řekl, že jsou dole ještě další psi a zmizel ve výtahu. Když se dveře výtahu otevřeli, tak jsem spatřila na vozíčku dvě přepravky z nichž v jedné byla moje kelpie. Ihned jsem ji vyndala a pusinkovala. Madam mě uvítala a tvářila se velmi důležitě a začala se natřásat před letištními zaměstnanci. Vyzvedla jsem si kufr a vše jsem dala na vozíček a hurá k východu. Jenže nás odchytil zaměstnanec celní správy. Hoch to byl docela švarný a určitě byl stál za hřích. Nicméně já jsem byla unavená, zpocená a toužila jsem po sprše a studeném džusu.  Vzpomněla jsem si na to, co mi všichni říkali a snažila jsem se být milá a vstřícná. Nejdřív si vzal ode mě můj pas a kelpií europass. Po chvíli se vrátil a požádal mě ať na podlahu položím všechny věci z přepravky. Pak se v nich přehraboval a kelpice z toho měl velkou srandu a lehla si na břicho, nohy dozadu a smála se.  Kolemjdoucí se usmívali a když fešák vzal čtečtu a snažil se najít čip v kelpiím kožichu, tak jsem toho už měla plné zuby a Angie toho také měla dost a bylo vidět, jak ji to stresuje. Nakonec nás propustil s tím, že tyhle krámy jim dali dnes ráno a že na to nemá nervy. Konečně jsem vjela na náš milovaný terminál číslo dvě a ihned pro vodu na toalety. Měly jsme toho obě dvě dost. Stačila jsem si koupit časopisy a už mi volal táta, že pomalu přijíždí k letišti. Kelpice ho vítala a už musela znovu do přepravky, ale nevypadala, že by si z letu odnesla nějaká trauma, nebo negativní zkušenosti. Pak jsem se dočkala sprchy, jídla a pití. Vybalovala jsem si a pořád jsem tomu nemohla uvěřit. Nebýt fotek, tak bych si myslela, že se mi to všechno jenom zdálo. Doma mě Ar s Bibi velmy zklamaly, neb vítaly kelpici a to velmi.  A na to, že jsem byla 14 dní pryč mě přívítaly obě dvě tak jako obvykle. Ten den jsem usnula sotva jsem se hlavou dotkla polštáře a kelpička tři dny vyspávala a obě jsme se musely vyrovnat s přetočeným časem.

  

 A co napsat na závěr? Asi to, že americký sen, už dávno není takový, jako byl dřív a Amerika je úplně jiná, než před dvaceti lety. Strýček Sam si nás zavolal a já jsem ráda, že jsem se nenechala odradit a věřila svojí Angie, že to všechno spolu zvládneme. Byla to pro mě velká zkušenost a díky naší cestě jsem poznala, kdo je opravdový přítel a kdo se naopak nedokázal smířit s tím, že se štěstí usmálo na nás a osud zamíchal kartami. Vážím si toho, že si pozvali právě nás a zamilovali se do mojí kelpií holčičky. Pamatuji si, jak jsem ji chovala v její rodné chovatelské stanici, ale kdopak by si tenkrát pomyslel, že téhle malé raubířce bude tleskat Amerika. 

Ráda bych zde poděkovala všem těm, kteří mi byli oporou a dodávali mi sílu, zajímali se, jak jsme se po příletu cítili a jak to všechno zvládáme. Nechtěla bych na někoho zapomenout, ale zvláštní poděkování patří mojí spolužačce Karolíně Dvořákové (Kájo, moc si vážím toho, že jsi moje kamarádka), která mi pomáhala to všechno nevzdat a zapůjčila mi knihu o Bree Tannerové. Lucii Peštové za to, že byla se mnou ochotná kdykoliv konzultovat cokoliv. Také děkuji Andree Novákové za zapůjčení adaptéru a za to, že je mojí báječnou spoložačkou. Všem ostatním děkuji za krásné maily a zprávy na facebooku a za to, že jste nám drželi palce. Jsem vděčná svojí rodině za podporu a především svojí fantastické mamince za to, že se stará o moje holčičky kdykoliv je potřeba. Zamilovala jsem si letadla a letiště a utvrdila jsem se v tom, že takoví exoti, jako jsou u nás nikde na světě nejsou a prostě nemají konkurenci :-D

 

Už vím, proč si pozvali zrovna nás :-)

 

 

Prodloužený víkend s dogdancingem, Zábřeh, Mírov a Růžové údolí

Morava je můj druhý domov a čím je člověk starší, tak tím více ho to táhne do míst, kde trávil dny svého dětství. Takže když jsem dostala pozvání na seminář bylo rozhodnuto. Rekreační areál Bozeňov je na podzim opravdu balzámem na nervy, takže o důvod víc. Na víkend dogdancingu jsem ukecala svojí spolužačku Karolínu, které je hrdou majitelkou fenky sibiřského huskyho Mayi. V pátek  odpoledne jsem vyrazila směr Třebechovice nad Orebem, kde jsem nabrala Karolínu s Mayou. Cesta byla klidná a společně nám rychle ubíhala. Za příjemného sluníčka jsme zaparkovali u penzionu a holky si konečně mohly protáhnout packy. Za nedlouho dorazila paní Sedláčková s Vandou, pro kterou jela do Zábřehu na vlak. Karolína, které toho o Vandě hodně slyšela, tak konečně poznala Vandu a zase naopak Vanda, která slýchávala o Karolíně poznala moji nejbáječnější spolužačku:-) Zkrátka pak všechny lidské i psí holky vyrazily k přehradě, kde se přátelství psích holek potvrdilo. Na Bozeňově není a nikdy nebyl signál na jednu stranu je to osvobozující, ale na druhou stranu docela nepříjemné. Když jsme tedy chtěli našim blízkým poslat sms, že jsme dorazili na Moravu v pořádku, tak jsme museli vyšplhat na Holý vrch. Kopec byl prudký a krkolomný, ale na jeho vrcholu jsme konečně mohli rozeslat sms na všechny strany. Po večeři jsme se rozhodli, že nebudeme sedět na penzionu, ale podnikneme noční výlet do Zábřeha. K velkému překvapení sestřenky jsem zaklepala na dveře a s otázkou, zda si k nim mohu hodit tašku jsem zmizela ve tmě. Mojí rodině způsobuji různé šoky, už léta. Její členové jsou na to zvyklí a nepřekvapí je asi už nic:-D Žiji trošku jiný život a někdy hodně akční. Pak jsme se vydaly (samé dámy) na noční toulky Zábřehem.  Naštěstí bych se tady vyznala i poslepu. Za městem nás čekal výstup na Skaličku a pak přes řeku zpátky. Před mostem kelpice čuchala více, než je zdrávo, tak jsem zaječela: " Nech toho, pokračuj v cestě a přestaň blbě čumět". Bohužel v téměř stejný okamžik se ze tmy vynořily tři Romové cca 17tiletí. V tu chvíli mě přešel humor. Už jsem viděla tu scénu, jak nás Brandy obíhá, Maya zdrhne a kelpice jódluje zatímco nás výrostci kuchají zaživa. Naštěstí Angie měla svíticí obojek, takže jim asi došlo, že jim tato neuctivá věta nepatřila:-D Most přes řeku dlouze komentovat nebude. Snad asi to, že bych jejímu výrobci dala hezkých pár facek. Holky jsme musely komplet přenášet v náručí a mít takového bernardýna, tak opravdu nevím, co bych si počala. Most byl totiž z milimetrových mřížek a pokud by si někdo vyšel na večerní procházku v lodičkách.... Bylo hodně pozdě, když jsme se dojeli na Bozeňov. Takže se konala akce krmení dravé zvěře, sprcha a postel:-D V sobotu se žádné akční akce nekonala. Akorát jsme s Vandou byly u druhé přehrady, kde si kelpice zapásla:-D Padla na nás únava a také někdo musel sníst ty zásoby jídla, které s sebou přivezla Karolína. Vanda bez ostychu sežrala banány a sušenky a po sladkostech se též zaprášilo:-D Ubytování bylo opravdu luxusní a já jsem měla pro sebe manželskou postel. Kelpice se sice vnutila pod peřinu, ale naštěstí je to plemeno skladné. V neděli po semináři jsem chtěla uskutečnit můj smělý plán a to výlet na Mírov. Bohužel jsem zapomněla vzít v potaz dva důležité faktory. Za prvé se uskutečnila změna času a za druhé se z původních pěti kilometrů vyklubalo šest a půl:-D Vycházeli jsme za světla, kochali se okolím, lovili srnky (ne to si dělám srandu) a  přitom se nenápadně stmívalo. Psím holkám se to moc líbilo a já jsem se cítila moc dobře. Nad námi svítily hvězdy, v dáli byla vidět světla a ten čerstvý vzduch. Někdo potřebuje ke štěstí peníze, drahá auta, luxusní dovolené a někomu stačí mít kolem sebe přátele, vidět oblohu plnou hvězd a dýchat večerní vzdoušek. Do obce proslulé díky nejstřeženější věznici u nás jsme dorazili pozdě večer. Hned nás překvapilo vytí, které jasně vycházelo z lidských hrdel, ale i tak to působilo zvláštně. Optimistická nálada nás stále neopouštěla. Věznici vypadá hezky však to byl původně hrad. Drze jsem fotila v místech, kde cedule hlásala, že je to přísně zakázáno. Bohužel začalo pršet a dobrá nálada vzala za své. Museli jsme se podívat realitě do tváře. Byl večer, pršelo a my jsme byli cca 6kilometrů od našeho penzionu. Rezignovaně jsme se šli podívat na bus zastávku, leč první bus jel v 5:20 následujícího dne:-D Najednou na nás zasvítili oči a ozvalo se mňoukání. Zpod auta vylezl krásný černobílý kocourek. Byl překrásný a tak roztomile mňoukal. Chtěla jsem si ho nechat a Vanda poznamenala, že na sedmičce (náš pokoj měl toto šťastné číslo) bude tedy veselo. Nakonec jsem se s kocourkem v náručí vydala hledat jeho majitele. Dvě špinavé a vychrtlé děti u silnice mi řekly, že bydlí v tom oranžovém baráčku. Vydala jsem se po zablácené cestičce. Holky hlídaly kelpici a čekaly na zastávce. Baráček jsem našla, polkla jsem a zazvonila. Přišel mi otevřít sympatický pán středního věku, který se na mě podíval, pak sjel pohledem do mé náruče a pak už jsem ho nepustila ke slovu. Nakonec vše dopadlo ke všeobecné spokojenosti. Kocourek jménem Milka se shledal se svojí černou sestřičkou Myiou, byla mu přinesena kapsička a blonďatá holčička ječela radostí, že se kocourek našel. Rozloučila jsem se a musím napsat, že manželský pár byl velmi milý a dozvěděla jsem se, že si na život pod věznicí za ty léta už zvykli. Vrátila jsem se bez kocoura zato v dobré náladě, protože mě napdl spásný nápad. Vzala jsem do ruky mobil a zavolala mojí sestřence do Zábřeha. Nejdřív mobil nezvedala, ale nakonec se podařilo. Chudák nepochopila, že jsme se posunuli o šest kilometrů na východ ve tmě, bez baterek a v dešti. Nakonec slíbila, že během hodiny pro nás přijede:-D Chtěla jsem se s holkami podělit o krásný výhled na věznici, který jsem objevila cestou k majitelům Milky. Najednou kolem nás proběhlo hejno dětí, kteří nám sdělovalo, že se vůbec strašidel nebála. V tu chvíli jsem si myslela, že jsou to chovanci nedalekého ústavu, nebo jsem už hodně unavená. Nakonec se ukázalo, že se na Mírově koná strašidelný majáles. Hned jsem se zeptala kudy tudy a hurá na strašidla. Přestalo pršet, takže se nám nálada zlepšila a já dychtila po dobrodružství. Najednou proti nám vyjel traktor, který vezl upíra, obvázanou mrtvolu a něco neidentifikovatelného. Upír byl už hodně namazaný a cenil na nás zuby. Šli jsme za světlem a to nás dovedlo k altánku, kde byly čarodějnice, ježibaby plus jejich oběti. Ihned nás chtěli zavřít do chlívku pokud neuhádneme hádanky. Nakonec se z ježibab vyklubaly lehce opilé a sympatické místní tetky. Hádanku uhádla Vanda, ale bonbónky, perník (samozřejmě ten k jídlu) jsme dostali všichni. Na rozloučení jsem si připila slivovicí a moje játra zaplakala. Nejsem totiž zvyklá pít a tohle bylo na ně opravdu moc:-D Bohužel většina strašidel se přesunula na místní obecní úřad, kam nás ježibaby pozvaly. Nic naplat muselo se jít zpátky, ale stálo to za to. Na místním úřadě to pořádně rozjeli a místo vytí bylo slyšet jen cinkání skleniček, opilecký smích a tleskání. Bohužel za chvíli volala sestřenka, že je na místě, takže jsme se rozloučili a klusali směr věznice. Moje nebohá sestřenka si to namířila, až nahoru k hlavní bráně:-D Prý na ni vylítli místní bachaři a co dělo dál zde raději nebudu rozebírat. Opět začalo pršet a vyhřátá sestřenčina felicie mi připadalo jako ta nejluxusnější limuzína na světě. Abych to zkrátila ve zdraví jsme se dostali všichni zpátky na Bozeňov, ale totálně zničené. Sestřenka málem sejmula cestou lišku, která se asi vydala na noční lov. Takže tímto zde svojí sestřenici ještě jednou děkuji:-))) Druhý den ráno nás probudilo sluníčko, takže mi ani ranní vstávání nevadilo. Naposledy jsme se rozloučili s Bozeňovem a jelo se do Zábřeha. Zaparkovala jsem u sestřenky, ale Kája si zapomněla na penzionu mobil, takže jsme se mohli pokochat Bozeňovem ještě jednou. Napodruhé jsme tedy dojeli do Zábřeha a hurá na výlet. Bořiny jsem měla ráda odjakživa je to taková ta pravá divočina s výhledem na Jeseníky. Bohužel zde došlo k několika mordům v posledních letech, ale my jsme se ohroženě díky naší psí smečce necítili :-D Namířili jsme si to do 3,5kilometrů vzdáleného Růžového údolí. Sluníčko svítilo, ve vzduchu vonělo jaro, psice běhaly, prostě pohodička. První zádrhel nastal asi po kilometru. Šli jsme stále po modré dle ukazovatelů. Bohužel když nám modrá ukázala na louce ze které se stala pastvina pro býčky nastal problém. Nakonec jsem jako vždy převzala iniciativu já. Vlezla jsem do ohrady a přiblížila se k mladým býčkům. Fotila jsem je a zjistila jsem, že mají větší strach oni z nás, než my z nich. Jejich máma kráva ležela a jevila se mi, jako velmi flegmatická dáma. Takže jsme to riskli a prošli jsme ( popravdě proklusali) ohradou. Další epizoda na nás čekala v lese. Ozval se řev a letěla na nás smečka borderek. Naštěstí našim holkám se nic nestalo. Zvedli jsme hlavy a nad námi stála na louce slečna s krásným grošákem  a za ním vykukoval zbytek stáda. Borderky přišly, ale zastánci pozitivní motivace by asi velmi plakali, protože to, co slečna ječela a dělala nemělo s ničím pozitivním nic společného. Cíl našeho výletu krásná restaurace v Růžovém údolí nám přišla vhod. Sice měl personál obavy ze smečky psů, ale po mé menší lži, že bloudíme od rána v hlubokých lesích a umíráme hlady nás pustili dovnitř. Oběd byl výborný a palačinky, které jsem si dala s Vandou na půl byly famózní. Maya se chovala v restauraci slušně a dokonce se našli tací, kteří se nás nebáli a přisedli si k nám do salonku. To víte taková smečka se jen tak nevidí:-D Kdyby to bylo na nás, tak tam sedíme dodnes. Cesta zpátky do kopce s plným žaludkem nebyla nic moc. V ohradě došlo ke změnám a býčci se jevili aktivně a pobíhali po ohradě. Utrhla jsem si proutek a vlezla do ohrady. Chudáci ještě teď je lituji. Vydala jsem se k nim s proutkem v ruce a s pokřikem "jděte býčci hej hej". Protože moudřejší ustoupí a tihle bráchové asi za svůj život nic podobného neviděli, tak se pomalým krokem vydali na opačnou část ohrady. Pak do ohrady vlezly holky a šlo se...bohužel jen pár metrů, neb se k nám nebezpečně přibližovala jejich matka. Býčci k ní přiběhli a vypadalo to, jako kdyby na nás žalovali. S naštvanou mámou krávou z nás nikdo nechtěl nic mít. Sice jsme byli poškrábání od ostružin, ale živí:-D Cestou k autu, už nás nic akčního nečekalo. Nezbývalo nic jiného, než nasednout do citrouška, zajet na benzinku a směr západ. V Třebechovicíh jsem vysadila Káju s Mayou a v Hradci Vandu s Brandy. S kelpicí jsem šla holky vyprovodit až na vlakové nádraží a připadalo mi šílené, že za dvanáct hodin budu zase v Hradci, ale tentokrát úplně sama a můj cíl bude posluchárna a přednáška o politickém systému.

Prožila jsem jeden z nejlepších víkendů v mém životě, mám velkou radost, že se všem účastníkům seminář líbil, hodně pro mě znamenalo, že jsem se viděla s mojí rodinou, prošla jsem si známá místa, zavzpomínala jsem si, užili jsme si krásného počasí a hlavně jsem mohla trávit čas s lidičkama, které mám ráda a dělat to, co mě činí šťastnou. Jsem ráda za to, že jsem svá a vždy si jdu za svými sny. Zvolila jsem si život, jaký jsem vždy chtěla a teď ho žiji... a jsem šťastná.

 

 

 

 

 

 

Křivonoska část druhá aneb všeho moc škodí

Měla jsem ten geniální nápad vyfotit celou kelpií smečku na louce. Připravovala jsem si foťák a nejednou byli v sobě. Tedy Garp s Angií. A jak už to bývá většina přihlížejících "ztuhne" místo toho, aby něco dělali. První jsem se vzpamatovala já a s křikem jsem běžela ke psům. Ještě v dobách mého raného mládí jsem strkala ruce mezi rvoucí psy velmi často. Bohužel nebo bohudík jsem teď obezřetnější a zdrženlivější. Když jsem zahlédla, že Garp drží kelpici za krk, tak ani nevím jak, ale odtrhla jsem je od sebe. Vše se událo velmi rychle, jak to při rvačkách bývá. Najednou jsem si všimla, že má Angii ošklivý kousanec kousek od pravého oka. Rána byla rozšklebená a mně se udělalo špatně. V cizím prostředí a navíc bez auta. Angie byla na bratránka předtím protivná, ale pes by neměl nikdy fenu napadnout. Vzpomínám si, že když u nás byla Marcela se svojí smečkou a Jumper uháněl Anginku a byl tvrdě odmítám, tak ho ani nenapadlo zavrčet či něco podobného. Hlavní je, že to nedopadlo hůř. Ivet říkala, že to na šití není maximálně na jeden steh. Měla jsem náladu na bodu mrazu. Leňa se mi omlouvala a samozřejmě, že když je někde větší kulminace psů může člověk konflikt předpokládat. Takže od této chvíle nepouštím Anginku k žádnému cizímu psovi a v kapse mám v pohotovosti pepřový sprej. Když si vzpomenu kolikrát byla Angie za svůj život napadená. Bez varování, podle a velmi surově, tak se vůbec divím, že je schopná skládat zkoušky a tolerovat kolem sebe neznámé psy. Na chatce pak Ivetka omyla ránu vlažnou vodou a já se bála, aby se kelpie ráno nevzbudila opuchlá. Jsem člověk, který snese hodně, ale co je vážení moc to je moc. Zaschlá krev na prostěradlech a matracích byla poslední kapkou!!! Nemít s sebou spacák, tak asi stopem jedu domů. Ivet byla také velmi znechucena. V chatce mohlo být kolem 7°C, takže jsme s Ivet usínaly v takové zimě, že nám pomalu cvakaly zuby. Angie s tržnou ránou, zakrvácené povlečení a vlezlá zima. Slabší povahy by to asi vzdaly. Ale po těchto bojových podmínkách přežiji Afganistán, Vietnam a také invazi mimozemšťanů. Ranní probuzení bylo opravdu studené a děsivé. Sprchu jsme ani nevyužili, neb jsme se báli, že bysme to odnesli nejen nachlazením. Po revoluci se měla všechna zařízení připomínající komunistickou éru, která tu napáchala tak velké škody prostě a jednoduše zlikvidovat. Vím, že to zní možná krutě, ale pokud takové zařízení navštíví někdo ze západu, tak si uvědomí, že se u nás ani po několika letech nic nezměnilo. Ale teď k výstavě. Poprchávalo a všude bylo bláto. Kruhy byly malé a celková organizace velmi pokulhávala. Anginka vyhrála v konkurenci sedmi fen a získala další výbornou a  CAC:-) Paní rozhodčí se moc líbila, ale dále její posuzování moc nechápu. Když mi řekla, že kvůli tomu, že kelpice sklopila uši (poprchávalo a Ang není tak hloupá, aby si nechala pršet do uší) nemůže vyhrát. To je opravdu argument. Kdyby mi řekla, že se jí nelíbí světlé oko nebo že má horší srst. Celkově jsem hodnocení moc nechápala. Výstava se táhla a ještě předtím, než jsem vstoupila do kruhu přiběhli organizátoři agi závodů a prý, že musím na prohlídku. Každý agiliťák ví, že se musí soustředit na prohlídce, rozehřát si psa, přenést na něho klid atd. Nevím, jak si to organizátoři představovali, že asi poletím ve stresu na prohlídku s kelpicí proběhnu parkur a ještě se stačím vrátit na výstavu. A to mi bylo řečeno, že je vše zařízené tak, aby se kelpie mohly v klidu vystavit a následně se přesunout na závody. Velmi rozhořčená jsem byla z velmi agresivní kelpie. Napadala psy i feny bez rozdílu. Majitelka ji evidentně nezvládá a v kruhu se neustále vrhala na kelpií kolegyni. Takový pes by měl být z kruhu vyloučen. A už vůbec by neměl působit v chovu. Napsala mi kamarádka, které se výstavy také zúčastnila, ale byla v nedalekém kruhu. Prý nechápe, kde se agresivita u kelpií bere. Dále mi napsala, že je hezké, jak všude kelpie vychvaluji a propaguji, ale že za poslední půlrok ji jejího psa pokaždé napadla kelpie. Takže opravdu nevím, jak pak mám protiargumentovat. Každý chovatel by se měl zamyslet, než nakryje svojí fenu, zda budou také zájemci, kteří budou ochotní se kelpii věnovat se vším všudy. Takové situace jsou pak opravdu moc smutné. Alespoň jsem na výstavě potkala staré známé a Anginka se mohla pusinkovat s Kukym. Pak jsem se přesunula na parkur, kde nám utekla zkouška a další dvě běhy jsme se diskly. Počasí se umoudřilo a naštěstí nepršelo. Akorát mě mrzelo, že místo časomíry se čas měřil ručně na stopkách a kruh byl opravdu nestandardní. Po závodech jsme se šli projít a ještě jsem večer trénovala Ivetku s Diem. Večer jsme se vrátili do vymrzlé chatky a opět jsme byli nuceni koukat na socialistický vařič. Tentokrát ale Ivet napadla geniální myšlenka a "vyrobila" specialní kukaně. Viz dole na fotce:-) Ivetce patří velká poklona a uznání. Před spaním Ang a Dio provozovali erotické hrátky. Jinak se to prostě nedá popsat. Ráno nás vzbudilo sluníčko a také bylo trochu tepleji. Zkouška LA1 jsme zaběhly s kelpicí s jedním odmítnutím takže si Anginka nadělila poslední zkoušku, kterou potřebujeme k přestupu do dvojek k pondělním narozeninám. Pan rozhodčí Zdeněk Spolek stavěl moc pěkné parkury. Po zimě jsme netrénovali a bylo to opravdu hodně znát. Bohužel vleklá zima nám tréninky dříve neumožnila. Sešlo se celkem deset kelpínek, což bylo opravdu málo vzhledem k tomu, že se jednalo o MR pro kelpie. Jeden sympatický závodník dorazil z Polska. A dokonce má Diovu ségru. Co mě dalšího zarazilo? V sobotu se na výledkových listinách objevily postupovky s časy přes sedm nebo osm metrů za sekundu. Což bylo samozřejmě nereálné. Těšila jsem se tak domů jako nikdy předtím. V den odjezdu naštěstí svítilo sluníčko, tak jsem mohla všechny mokré věci osušit. Na nedaleké louce jsme objevili stopu, které musí patřit nějakému jihočeskému vlkodlakovi. Bez legrace, ale taková stopa nemůže patřit žádné psí rase. Nyní můžete popustit uzdu své fantazii. Případnému badateli ráda všechny fotky pošlu:-) Upřímně by mi byl i ten vlkodlak milejší, kdyby slušně zaklepal a pozdravil, což většina lidí neumí. Velký dík patří Tomáši Lerlovi, který zbavil Anginku dvou jihočeských klíšťat. Kelpice, která mezi běhy odpočívala v chatce ukázala svoji pravou tvář. Čuně jedno australské sežralo zbytek bábovky, kterou nám hodná Ivetina maminka upekla, sušenky také padly za oběť kelpiímu řádění. Odpoledne přijeli Ivetiny rodiče a Nissan zaparkovaný vedle chatky se určitě také těšil domů do vyhřáté garáže. Po vyhlášení vítězů jsme všechno naložili a frr směr sever. Pokud na tuto akci ještě někdy pojedu tak jedině z domu, nebo se ubytuji někde ve slušném penzionu. Pokud nebude na MR kelpií konkurence zkušených a vyběhaných týmů, tak určitě nebudeme mít důvod se této akce zúčastnit. Ale abych jenom nekritizovala nebo se nelitovala. Okolní jihočeské louky jsou opravdu krásné a zdejší příroda také. K depresivní atmosféře přispělo samozřejmě také počasí. Za které, ale pochopitelně nikdo nemůže. Cesta domů probíhala v pořádku. V Písku jsme se navečeřeli u mekáče a ani se kelpice po ně nesháněla, neb klimatizované auto to je opravdu paráda. Z Brandýsa jsem domů docela pospíchala a před desátou hodinou jsem dorazila domů. Byla jsem maximálně šťastná. Doma mě uvítala Brituška s Arnyškou a kelpice jódlovala na celou vesnici. Unavená jsem padla do postele a ještě, že pondělky nemusím do školy:-)Tímto bych tady ráda poděkovala Ivet za společnost, fandění, legraci, kterou jsme spolu zažily, půjčení suchých bot a v neposlední řadě za psychickou podporu. Jejím rodičům patří velký dík za trpělivost a toleranci.  

A nyní pár fotoček:-D

  

  Opravdu bojové podmínky aneb "vynález" geniální Ivetky                          Trojnohý Dio a naše ubytování:-D

 

 

Vařič, který pamatuje Churchilla                                                                                                         Stopa jihočeského vlkodlaka:-D

 

 

Zranění po pár dnech                                                                                   Cesta domů aneb unavená kelpie

 

Varovná trojice aneb kelpice v akci

  článeček o tom jak jsme složili OB-Z bude (brzy:-D)

 

Naše závodní premiéra v kategorii ZZO aneb Pohár Prachovských skal

Já už se mezitím podívala na první závodníky a naše kategorie byla opravdu nejpočetněji a nejkvalitněji obsazená. Naše kámoška Helča a její Fido opravdu jsem moc ráda, že právě Fida trénuji v dogdancingu. Jejich chůze u nohy byla pastva pro oči. Kontakt, vztah mezi Helčou a Fidem koncentrace atd. najednou byl čas a já si běžela pro Anginku. Pan rozhodčí Luboš Jánský byl nesmírně vstřícný a milý člověk. Bohužel jsem hned na začátku zapomněla odevzdat kartičku, kam se zapisuji dosažené body, ale Helča za minutku vběhla na plac a byla tak moc hodná, že kartičku donesla panu rozhodčímu. Hlášení jsem měla bez chybičkya šlo se na přivolání. Pan rozhodčí mi řekl, ať se rozejdu a já mu odpověděla, že máme přivolání ke mně a on, že ano, ale ať se rozejdu. Chudák asi se se mnou zapotil:-D Angie přiběhla ihned po povelu, ale mohla mít rychlejší přivolání. Ovladatelnost byla kapitolou sama pro sebe. Zjistilo se totiž, že chodím šikmo:-D prostě netuším proč a jak dlouho to trvá, ale je to tak. Chodím tak bez psa, sama nebo i s cizím psem:-D Latinsky se to řekne proma ambulant a zřejmě za to může centrum rovnováhy v mozku nebo komunistický režim, který se na mně dva neblahé roky podepsal:-D Každopádně se zatím nestanovila léčba, ale snažím se a velmi. Denně několik minut chodím po provaze. Ale šikmo chodím po poli, k autu, do školy a tak je možné, že jen můj mozek činí vše na základě masculus memoria jen doufám, že mě většina z vás pochopí a včas na táboře na vše upozorní. Protože máme i zahraniční účastnici byla bych ráda, kdyby se český národ reprezentoval jako rovný a přímý:-D Ale to jsem trošičku odbočila a nyní zpátky k závodům. Na začátku chůze u nohy Angie zatáhla na vodítku. Netuším co upoutalo její pozornost zda pes vracející se z odložení nebo něco někde v dáli. Ale jinak chodila u mé šikmé nohy se zvednutou hlavičkou a s vrtícím ocáskem. Přihlásila jsme se na tyto závody s cílem, aby Anginka cvičila s radostí a chutí a to se mi spnilo nad očekávání. Pak obraty na místě pár vteřin jsem váhala kde je levá a kde pravá:-D Sedni a lehni stejně jako odložení za pochodu bylo bez problému. Aport také, ale kelpice trochu vyskočila a to nás stálo jeden bodík. A dlouhodobé odložení bylo také v pořádku. Co se týče hodnocení byla jsem naprosto spokojená a sama bych si dala úplně stejné body. Kromě aportu kde nám byl stržen bodík a ovladatelnosti na vodítku, kde nám byly strženy body dva, tak jsme měli vše ostatní za plný počet bodů, což považuji za úspěch. Pan rozhodčí všechny body řekl nahlas do mikrofonu a ihned vše odůvodnil. Tohle by bylo potřeba v dogdancingu jako sůl! Předešlo by se tak spekulacím a dohadům ohledně bodů. Správný rozhodčí odůvodní své hodnocení a stojí si za ním. Bohužel se mi několikrát stalo, že když jsem u nás přišla za rozhodčí, tak zrudla jako zamilovaná puberťačka, klopila oči a prý ani nevěděla proč mi dala ty a ty body:-D no comment!!!! Pak po závěrečném potlesku jsem si uvědomila, že je to za námi. Hela říkala, že to bylo moc pěkné na první závod a většina lidí nám gratulovala. Pak za mnou chodili a radili mi co mohu ještě vylepšit atd. a já naslouchala a vše si zapamatovala. Vůbec se tady sešla fajn parta a jsem ráda za každou radu či podnět. Také se na nás přišla podívat Petra od bíglic a to mi udělalo velkou radost:-D Byla jsem na Anginku pyšná a moje obavy, že vyskočí panu rozhodčímu na hlavu a ukradne mu kšiltovku byly naprosto zbytečné:-D Mezi závodníky jsem se cítila moc dobře a vzpomněla si, jak se mi leta po sportovce stýskalo, přeci je to něco úplně jiného, než dogdancing nebo agility. Naše kategorie začala ráno, takže jsme závodili za příjemného počasí a brzy měli vše za sebou. Výsledky byly za pár minut vyvěšeny a protože štěstí ten den přálo více ostatním, tak jsme skončili těsně pod stupínkem vítězů. Při poměrně početné konkurenci 12 závodníků jsem to upřímně nečekala. Hlavně se závody hodnotí přísněji, než zkoušky, takže jsem ráda, že víc na čem pracovat a těším se na zkoušky, které nás čekají v létě a že jich bude docela dost.  Hranolky byly tentokrát výborné a s vychlazenou kofolou přišly opravdu vhod. Cítila jsem se moc šťastná. Závody za námi, kelpie se chovala vzorně, každou chvíli jsem kecala s někým kdo je jako já posedlý kynologií, krásný sexy figurant, počasí příjemné, stavila se slečna s kokrem Akimem, která se zúčastní našeho tábora a nafotila mi spoustu foteček, tak co jsme si víc mohla přát..., ale jak se říká to nejlepší na konec. Protože se kelpice začala nudit, tak jsem s ní trénovala dd prvky zrovna u nás seděl pan rozhodčí a pak řekl, že je na nás krásný pohled a že je Angie nesmírně veselá a má úžasný projev. Pak mi další osoba a záměrně nebudu jmenovat řekla, že Angie má nejlepší projev, ze všech kelpií co kdy viděl na závodech. To už jsem opravdu nevydržela a dojetím jsem šla brečet za áčko. Také jsem musela nafotit kelpií fotku a to našeho bratránka Apolla, který kde závodil v kategorii ZVV1 a umístil se na krásném třetím místě a sestřenky Alfy, která má složenou zkoušku ZM. Apollo je první a zatím jedinou kelpií, která složila zkoušku ZVV1.Krásně jsem si pokecala s jeho majitelkou a prý byl po delší době závodit. Co mě ale osobně zklamamlo byla některá poslušnost ve vyšších kategoriích. Chůze několik centimetrů od psovoda, žádný kontakt, vztah a přivolání velmi pomalé a neochotné, hlava skoro u země a moc mě zamrzelo, když jsem u odložení za pochodu viděla, jak se pes přikrčil. To je moc smutné když má někdo psího parťáka, aby si léčil svoje sebevědomí a ego. I když jsou to závody, tak je přeci hlavní si to užít a mít radost ze společně stráveného dne. Ale poslušnost měla výbornou jediná malinoiska závodů a také její obrany byly parádní. Už teď se těším, až si opět pojedeme zazávodit. A dokud nesložíme vyšší zkoušky, tak bych se ráda ještě několika závodů zúčastnila. Ceny pro vítěze byly opravdu moc pěkné. Velké poháry, granulky, diplom, špekáčky atd. Na závěr bych ráda poděkovala Hele za psychickou podporu a za video, na které se můžete podívat TADY. Všem bych ráda poděkovala za příjemně strávený den a panu rozhodčímu za spravedlivé hodnocení a za jeho přání, ať se nám do budoucna daří. A nyní se můžete podívat na fotku vítěze v kategorii IPO 3 :-D

 

 

 

Brno, pěkná sučka a 800Kč v trapu

Všichni moji přátelé, známí a exmilenci vědí, jaký mám názor na výstavy. Nicméně když světlo světa spatřila taková krásná kelpií holka byl by hřích ji ukazovat jen laické veřejnosti a navíc mě táák baví obcházet stánky:-D tak jsem se rozhodla kelpici přihlásit do Brna. Pojedeme s Vandou z Prag cesta hezky po dálnici tak co. Zaplatila jsem a poslala přihlášku..ALE, jak se říká, čert nikdy nespí! Týden před výstavou mi přišel mail, že moje platba nedorazila na účet. Začala neskutečná mašinérie, která skončila v centrální poště s tím, že pokud nepřinesu originál ústřižek složenky své penízky již nikdy nespatřím. Při představě jak si místní mafie kupuje doutníky z mých těžce vydřených peněz mi vhánělo do očí slzy a do srdce vztek a smutek. Poprvé jsem nalepila na přihlášku originál ústřižku, protože jsme spěchala a hned přišel trest. Tudíž mi bylo mailem řečeno, že musím zaplatit na místě. Takže sečteno a podtrženo výstava 800 Kč, benzin 400 Kč, vystavení juniorchampion 120 Kč, občerstvení 90kč. Nervy, stres a vstávání do zimy k nenahrazení!!! Tudíž nám výstavy pěkně lezou do peněz a kdyby se kelpice narodila se třeba zelenýma ušima byl by klid a pokoj:-D Ták a teď vážně. V pátek večer jsem dorazila s kelpicí do Vandina brlohu, kde Vanda následně zjistila, že se kelpice prohlíží v zrcadle. A nám bylo ve škole řečeno, že do zrcadel se dívají pouze opice a delfíni! Další lež a hanba vědy! Angie se prohlížela opravdu detailně a já se začala potit při představě, že začne třeba mluvit nebo se v noci promění v kelpiodlaka(rozuměj vlkodlak křížený s kelpií, jeho poslední výskyt byl zaznamenán v roce 1989 nedaleko Sydney v Austrálii). Noc probíhala naproste šíleně, protože ten rozmazlený kelpií spratek se chtěl za každou cenu dostat do postele. Když jsem asi po padesáté zařvala místo, že se i sousední LIDL otřásl v základech tak kelpií stvoření zalehlo. Bohužel mně v noci budilo horko a tramvaje. Vanda vedle v klidu hybernovala a zdálo se jí--ponechám na vaší fantazii. Vstávání do třeskutých mrazů bylo více, než kruté!! Litchi se dusila v přepravce a kelpici mrzly tlapky. Poklusem na tramvaj, pak na bus a u nejmenované zastávky čekání na Danču. Naštěstí nás vyzvedli během dvou minut jinak bychom zmrzli zaživa. Cestu do Brna jsem víceméně prospala. Vzpomínám si, že jsem naposledy viděla světla před sebou a pak jsem spala, ani nevím jak. Za necelé dvě hodinky jsme už začali popojíždět v koloně a po zaparkování frr do haly. Zima byla naprosto arktická a nesnesitelná!!! A protože bylo poměrně brzy nedalo se koupit nic teplého k jídlu, tak jsem došlo ke kruhu, kde se měli vystavovat kelpie a snažila se trochu pokecat s kelpiáři. Vystavovla jsem i Kukyho, ale to později. Po chvíli jsme si zašli zmapovat stánky. Vanda si dala čaj a já si koupila rohlík. Jo ještě k těm výdajům musím započítat rohlík za 4Kč!!! A najednou byl čas a já si běžela připravit Kukyho. A teď musím klučinu velmi pochválit. Kuky byl vzorný a krásně se se mnou vystavoval. Nicméně co se týká pana rozhodčího jsem byla velmi nespokojená. Velmi rychle všechny posuzoval. Psa si pořádně neprohlédl a ani neprohmatal, jak tedy může vědět, jak je pes stavěný, osvalený atd. atd. nezeptal se mě ani kolik Kukymu je atd. jen mu chytl na záď a to velmi krátce a to bylo všechno. Byla jsem velmi zklamaná! V Brně se také vystavoval černý a velmi pěkný kelpiák z Vídně, který pochází z CHS, jako Angiiněn táta. Pak jsem vklusala do kruhu s kelpicí. Jen ukázala zuby a párkrát se proběhla,bylo mi řečeno, že je to pěkná sučka (ale kvůli tomu jse nemusela jet 500km) ale z res. CAC jsem měla radost:-D akorát co jsme byla na výstavách si rozhodčí psa prohmatal, nechal předvést v pohybu atd. atd. alespoň vím, kam příště jet. V Brně jsem potkala mnoho mnoho známých, ale nebylo tolik času si popovídat, jak jsem plánovala. Následoval přesun k čivavám, kde Litchi obdržela VN 1..jsem to říkala:-D a pak nákup granulek a konečně jsem dala kelpici vystavit diplom juniorchampiona, tak má ta kelpucha titul dřív, než já:-D a také jsem se dohledala přihlášky, která mi byla vrácena a s ní i ústřižek složenky. Moje radost byla převeliká!  Nicméně mi musel být diplom předělán. S velikou pýchou jsem se běžěla pochlubit Vandě, která zpozorovala, že bylo zkomoleno moje příjmení. Ne nadarmo se říká, že vše je na podruhé lepší:-D Jako kladně hodnotím příjemné teplo ve všech pavilonech, krásné švestkově modré koberce a chutné jídlo za dobrou cenu. A děkuji také kámošce Báře za opatrování kelpice. Jídlo bylo moc dobré a za příznivou cenu to se mi, už dlouho nestalo. Vandě jsem ještě snědla brambory:-D jo a také zelný salát alias coleslaw byl vynikající. Den se pomalu chýlil ke konci a nám nezbývalo, než se znovu nasoukat do auta a vyrazit směr capital city. Jo a ještě kelpice byla od monoho lidiček nesmírně obdivována a když zvedla zadní nožku byla také focena a bylo na mě vzneseno plno dotazů ohledně toho, co že je to vlastně za rasu:-D Cesta proběhla bez větších komplikací, akorát litr benzinu 40Kč je naprosto zdrcující!!! Večer jsem padla unavená, promrzlá a zničená do postele. A jestli výstavu tak v dosahu našeho sídla a v teplejším obdobím:-D A závěrem, už jen to, že mi během 14dnů dorazí 800 korun českých:-D Nicméně jsem musela ředitelce pošty vysvětlovat co je to kelpie:-D  PS: Kuky nakonec v neděli obdržel po zásluze CAC a tím pádem také titul juniorchampion před jménem:-D

 

 

 

Epizoda, která se nemusela stát

Po dlouhém přemýšlení jsem se rozhodla s vámi podělit o tuto epizodu, která by měla zároveň sloužit jako varování nejen majitelům australských kelpií. V životě si člověk za většinu věcí může sám. Proto také nějaké lidi vůbec nelituji. Svoje neúspěchy či neštěstí svádí na osud, nešťastnou náhodu nebo na ostatní. Já jsem mým krokem mým rozhodnutím ublížila nejen sobě, ale hlavně mojí milované kelpií holčičce. Tato epizoda je pro mě poučením a také se mi dostalo ponaučení, že nemám nikomu věřit v něčem v čem  si dotyčná osoba neprošla sama. Epizoda jež by ani George Lucas nevymyslel a psychický tlak, který jsem musela vydržet mě obrnil způsobem o jakým se mi ani nezdálo. Lucas se může jít se všemi svými epizodami zahrabat, protože tuto epizodu napsal sám život. Jak bych začala...no asi úplně od začátku, že. Od první chvíle jsem plánovala udělat Angie RTG DKK a DLK nejen z důvodu naší budoucí sportovní kariéry, ale hlavně proto, abych věděla, jak na tom moje kelpínka je. Byla jsem rozhodnutá jet do Hradce Králové, protože jsem tam byla s mýma holkama několikrát a vše proběhlo vždy naprosto v pořádku. Ale jedna moje známá se zmínila, že byla na klinice BONAVET v Madé Boleslavi. A už to začalo. Nejdřív jsem Angii objednala již na květen, ale bohužel chytla psincový kašel. Potom jsme odjeli na dovolenou na Šumavu a pak jsem neměla penízky, protože náš milovaný citroušek si žádal nové kotouče atd. jako kdyby mě nějaké síly z vesmíru znemožňovaly tam jít. Ale já rozhodla a sama jsem za tento krok zodpovědná a není nic co by mě omlouvalo! A tak jsme 12.7. 2011 vyrazily píšu tvrdé y protože se mnou jela moje desetiletá neteř a samozřejmě Angie. Nutno dodat, že chudák Terezka z toho měla trauma a dodnes se místo na medvídka Pú kouká na webovky o dysplaziích a operacích. Nechť je svět o jednoho cvoka bohatší. Panovaly tropické teploty a tak jsme byly v parku před klinikou. S námi byla ještě kamarádka co studuje veterinu. Nejdřív vše probíhalo standartně celkové vyšetření, poslech srdíčka, změření teploty. Horší bylo,když Angii vyholili 10cm dlouhou a 5cm širokou plochu. To je opravdu vrchol!! Když jsem byla podruhé řekl sám pan doktor, že není důvod u krátkosrstých psů je holit. A to jsme šli pak v sobotu na výstavu  a kdo má zájem může se podívat na fotky z výstavy, kde je jasně vidět to, jak byla plocha veliká. Pak začali Anginku uspávat s tím, že mám přijít za dvě hodiny. Byla jsem naprosto v šoku počítala jsem s tím, že budu moci být u ní jako vždycky jsem byla s mýma holkama. Tak jsem řekla, že počkám, protože když jsem se vzdálila, tak začala Angie strašně brečet. V cizím prostředí, narkóza začala působit a ona nevěděla co se děje. Pak začala z kanyly kapat krev na podlahu a mně se dělalo špatně. Do toho Anginka plakala a já musela odejít. Co jsem to za člověka, že jsem ji tam nechala? Co jsem to jen udělala? Neměla jsem to nikdy dovolit nikdy! Ty dvě hodiny co jsme chodily po městě byly strašné. Horko a strach o moji milovanou Anginku. Pak už jsem to nevydržela a šla na kliniku sednout si do čekárny. A najednou slyším pláč, ale jaký, až by vám to srdce trhalo. Pak vytí a nářek a zase vytí a nářek. Chtěla jsem tam ty dveře rozkopat a ignorovat cedulku s nápisem prosím neklepat! Konečně se dveře otevřou a Angie je na operačním sále uvázaná u stolu. Ať se na mě nikdo nezlobí, ale když si účtují za 25minut práce 700kč tak počítám s tím, že bude někdo u ní. Jak se asi musela cítit, když se vzbudila po narkóze sama v cizím prostředí a nikde mě neviděla. Byla zmatená ale moc mě vítala. Já byla v šoku a chtěla jsem odejít co nejdříve. Rentgen loktů vyšel krásně byly nulové, ale rtg kyčlí byl nekvalitní a klíčová místa byla špatně viditelná. nebudu teď psát čísla a ani jména obojí jsou zlo. Výsledek toho, že by Angie měla mít špatné kyčle jako žádná kelpie u nás a ani snad ve světě nemá mě doslova šokoval. Kde jsem udělala chybu? Dělalo se mi špatně čím dál víc a po kecech typu bude mít časem artrózu, anebo kelpie mají tak dobré kyčle, protože se jim přilepšuje. A když úhly přeměřovali pravítkem a úhloměrem chtěla jsem opravdu utéct pryč. Nikdy jsem neslyšela takovou pitomost, že by někdo nějaké kelpii u nás přilepšoval. Vždyť jim dělají posudek oficiální posuzovatelé co by z toho asi tak měli proboha..? A nakonec nám nepříjemně sdělila samozřejmě si můžete nechat udělat rentgen ještě někde jinde, ale já to prostě vidím takhle a tečka. Celkové jednání bylo velmi hnusné. Cesta domů byla naprosto šílená. Vůbec nechápu dodnes, jak jsem to mohla odřídit. Ještě jsem si chtěla vzít s sebou rentgeny, ale neměla jsem na zálohu 500Kč tudíž jsem musela odjet bez nich. Angie bylo velmi zle nechtěla ani druhý den pít a ani jíst. Navíc se  jí na vyholené ploše udělaly ošklivé strupy, ale naštěstí si je nekousala. Zhruba tři dny na nožku kulhala a plakala když se rozeběhla. A pak na procházce najednou spadla já jsem vykřikla a běžela k ní, ale hned se zvedla a začala chodit. Vypadalo to jako infarkt a já umírala strachem a cestou domů jsem ji nesla. Večer jsme jí kápli trochu mléka do misky s vodou a tak začala chudinka pít jako velbloud a trošku papat. Teprve po třech dnech se z narkózy vyspala. Navíc jsem objevila škrábance a modřiny na bříšku. Asi jim tam spadla ze stolu, protože před narkózou měla bříško naprosto v pořádku. A navíc začala plakat, ale tak, že jsem myslela, že umře žalem. Na WC musela se mnou, do postele prostě všude. Měla jsem ji všude s sebou. Ale naštěstí po pár dnech znovu spinkala v obýváku se smečkou. Bála jse se, že se z ní stane duševní mrzáček do konce života. Díkybohu to na ni nezanechalo následky! Celé tři dny, až do pátku jsem jen brečela, ale pak jsem se rozhodla jednat. Jela jsem pro rentgeny, které mi několik minut hledali. A směr Hradec Králové. A tady se potvrdilo moje zlé tušení. Lokty naprosto v pořádku a krásný kvalitní rentgen. Bohužel o kyčlích se to opravdu říci nedalo. Sám pan doktor potvrdil, že jde o opravdu nekvalitní snímek atd. dokonce jsem stihla snímek vyfotit a poslat pár ortopedům jak u nás tak v zahraničí a všichni se shodli, že při dobré vůli by z toho výsledek dokázali určit, ale velmi neradi by to udělali. Tudíž jsem přestala brečet a léto už jsem stejně měla téměř zkažené. Tak jsem věděla, že Angie bude muset znovu do narkózy. Kdyby mi pan doktor řekl:" Slečno snímek je kvalitní prostě se s tím smiřte a můžeme udělat druhý, ale vyjde s největší pravděpodobností stejně". Tak bych do toho nikdy nešla! Ještě musím napsat, že když jsem čekala v Hradci u Lidlu na mámu, až přijede vlakem, tak Angie začala z horka kolabovat. Vzala jsem láhev vlítla do Lidlu a začala ječet pomoc. Celý Lidl se zastavil, ale moc ochotný mladík mě hned vzal stranou co se děje a já vodu. Tak mě vzal do tajných prostor, kde jsme načerpala vodu a běžela k autu. Angie už byla ok akorát unavená. Pak za mnou ještě přišel hlídač, zda něco nepotřebuji. Tudíž má Lidl plusové body ode mě a kelpie. proto všechny kelpiáře a nejen je varuji vyhněte se klinice Bonavet v Mladé Boleslavi. Neříkám, že všechny rentgeny dopadnou takhle, ale pro mě tato klinika skončila navždy! Nehodlám se s nikým dohadovat atd. ale pokud má někdo nějaké svědomí měl by mě peníze RTG kyčlí vrítit za takto nekvalitní snímek by řada zkušenějších majitelů nezplatila...

Jak vše dopadlo, už všichni víte. Co k tomu dodat? Asi to, že kdybych se od začátku rozhodla správně, tak se toto všechno nemuselo stát! Poučení pro mě do života a veliké! Tentokrát Angie byla po narkóze naprosto v pořádku. A už večer řádila s uzlem v obýváku a baštila jako divá. Hlavně celokový přístup na klinice byl úžasný a navíc jsem byla celou dobu s Anginkou. Zatím mají všechny ségry stejné kyčle. Stejné mám i děda Erik a babička Klejsis tudíž asi zafungovala obgenerační genetika či co:-D A i kdyby měla Angie desítky (samozřejmě nejhorší jsou čtyřky), tak ji stejně miluji a bude pro mě ta neej kelpie na světě. Psychický tlak který mě doslova dusil povolil a teď nás čeká už jenom oslava. A bude velká a možná vám konečně ukáži pár fotek ze svého soukromého života a bude třeba i fotogalerie milenců:-D  jsem ráda, že je vše za námi a pak se chystám možná ještě jednou na rentgen a poslat snímky do OFA v USA. Ale uvidíme času dost. Vidíte, že nejenom pohádky mají šťastné konce.

 

 

Dovolená na Šumavě aneb důvěřuj, ale prověřuj

Den před odjezdem jsme s kámoškou Míšou vyrazily na agi závody do nedalekého Rýzmburku. Miluji atmosféru agility závodu a hlavně si letos každý závod náležitě užívám, protože letošní sezona je Brituščina poslední. No a v neděli jsme ideálního počasí vyrazili nejdříve k mekáči do Mladé Boleslavi, kde jsme měli předat šeltii Kytičku její paničce. A stala se věc velmi nemilá. Krátce předtím, než jsem vstoupila do mekáče u alberta blesk a dým a najednou výpadek proudu po celém městě..takže bez jídla jsme pokračovali v cestě a najedli se, až před Vimperkem. Mňam horké maliny se šlehačkou to je prostě sen. Halt jak stárnu čím dál raději spím a jím:-))) Z Vimperka jsme za slabou půlhodinku vjížděli do Kašperských hor. A pak pouhé tři kilometry do vesničky jménem Rejštejn. Do vesničky, kde jsem do svých pěti let žila od jara do podzimu. Hodně vzpomínek, nostalgie a také změn, kam se člověk podívá. Víte, ono dětskýma očima se dívá na svět opravdu jinak. Všechno se vám zdá jiné, větší a lepší. Ale teď k našemu příjezdu...no paní domácí byla velmi velmi milá a sama vlastní čínského chocholatého psa Kejsyho, pojmenovaném po slavném motorkáři či hokejistovi, už si fakt nevzpomínám:-) A kelpie se velmi líbila:-) Pokojíček jsme měli v přízemi a v kuchyni se holky mohly chladit na dlažkách. Vše působilo domácí atmosférou a vše bylo čisté. Po ubytování jsme se vypravili na malou procházku po poklidné vísce. Poznávali jsme známé tváře, ale bohužel byl někdo nevěrný a emigroval například do Anglie, Irska atd. No ale kámoš Jirka je například lesník, pracuje v lese a doma má hanoverského barváře Dona. A dokonce jsme drze vstoupili na soukromé pozemky, když jsme se vydali cestou vzpomínek. Bohužel cedulka upozorňující na tento fakt byla na konci louky, tudíž jsme ji viděli, až cestou zpět. U řeky byla ohrada a v ní děsně zarostlé ovce. Jo a jen tak mimochodem nás ty ovce opravdu začínají všude pronásledovat. Pod penzionem U Maxů byla louka a na ní se páslo stádo oveček a čtyři vietnamská prasátka. Kelpice tedy neustále svýma svítivýma očima sledovala z okna pastvinu:-) U penzionu byl velký bazén, kde jsem se tedy vůbec nekoupala, ale nevadí snad příště. V pondělí jsme se vypravila na nákup do místního koloniálu, kde prodával moc milý pán a dokonce mi důvěřoval a nevadilo mu, že nemám zbývajících 32Kč:-) A pak mě napadl geniální nápad vyjít si do zrádných šumavských lesů na procházku. Bohužel, kdo mě zná ví, že chci něco extra nestačí mi být jako všichni ostatní. Ano nestačilo mi chodit po vyznačených cestách a když jsem míjela louku a baráček, kde se pásly ovce (ano, už nás zase pronásledují) rozhodla jsem se jít cestou necestou. Ze začátku jsem si neustále vybírala jakou cestou jít tras je tu totiž mnoho. Pak jsem sešla z červené a přišla k lesnímu potůčku, kde by velký kámen na něm svatý obrázek a svíčky a mě se najednou zmocnil divný pocit. Ano já coby vešlký hříšník jsem dostala strach a ono místo jsem co nejrychleji opustila s tím, že se vrátím s jinou trasou. A tak jsme se pustili směle do tmavých lesů a ze začátu bylo vše pohodě. Měkký mech chvílemi se holky napily v potůčku. Ale náhle byl les hustší a hustší a my museli dolů k řece. Řekla jsem si, že prostě půjdeme podél řeky. Bohužel všude houští, kopřivy a ostružiny atd. já v tom šla a na nohách se mi mísil pot s krví a píchanci od komárů, ale prostě jsem si řekla, že neudělám radost naší imaginární a závistivé návštěvnici našich stránek Pavle a prostě se nepolituji. Po chvíli jsem skákala po kamenech v řece, ale za chvíli byly kameny daleko od sebe, tak jsem si zula boty a šla řekou, ale voda bylo přímo ledová a tak jsem to vydržela pár minut. Ano mohla jsem přebrodit řeku byla mi sotva po kolena, ale co můj milovaný mobil kdybych v řece upadla? Kousek na řekou na druhém břehu byla silnice a tudíž jsem se vracela dobře. Chtě nechtě jsem šla opět kopřivami, které mi sahaly, až po prsa opravdu skvělé. Ale holky se v pravé divočině bavily a lítaly do řeky a do křovisek jedna radost. Prostě  šumavské lesy jsou hluboké, tmavé a zrádné. Kdybych chtěla, aby mě nikdo nikdy nenašel, tak se ukryji v šumavských hvozdech a ende. Nakonec jsem se prodrala křovím na okraj lesa, ale teď jsem musela prudce stoupat velmi prudce stoupat. Byl to děs, ale moje kondice je asi dobrá vydržela jsem to, ale pak jsem po skaliskách lezla po čtyřech docela zábava a také pohoda. Asi to budu praktikovat častěji:-D Asi za půlhodiny jsem byla konečně na lesní cestě. Úleva ale žádná únava. Asi vstoupím jako dobrovolník do armády. Holky pak odpadly a spaly, až do večera.  Pak následovala menší procházka ke kamennému domku. Opravdu krásné stavení a velmi zajímavé. Doporučuji určitě navštívit. V úterý jsme vyrazili bez Britušky, protože se jedna vydra bláznivá v řece potápěla jako šílená a já strachy o její zdraví (voda byla ledová) hystericky ječela a tahala ji z řeky. Večer pak byla zruhlá a sotva chodila, ale masáž a noc se mnou pod peřinou vše spravila. Autem jsme dojeli na Čeňkovu pilu a poté se vydali podél řeky Vydry tedy Povydřím. Dozvěděli jsme se, že zde proudí pozitivní energie a síla. A sama mohu potvrdit za celý den jsem nepocítila žízeň, hlad nebo deprese z lidí, které mě neustále obtěžují. Akcí dne bylo pozorování vyder. V prvním výběhu byla mamka vydra se svým vydřátkem a ty hrátky ve vodě no prostě paráda. U výběhu byla velká tlačenice a všem jely fotoaparáty a kamery na plné baterky. Já jsem pořídila pár fotek na mobilu. Také jsme zakoupili pár suvenýrů s Vydrískem. Jinak vydry jsou sem zapůjčené ze zoo Ohrada. Jestli se zde Vydrísek alias filmová hvězda z Večerníčku těžko říct. Jo a kde se vydry přesně nacházejí neprozradím, ať jste překvapeni:-) Pokud se vydáte po červené nemůžete minout. Arny s Angie si smáčely chlupy ve Vydře a pomalu jsme došli na Antýgl. Ano tady jsem coby malá a ještě bez psa, ano já bez psa všem kradla psy a kočky. Kromě campingu a pár budov, zde nic moc zajímavého není. Pak následovala cesta na Modravua u mostu byl televizní štáb ČT a velmi sprostě nadával..to je ale úroveň. Ale co opravdu musím zkritizovat je všudypřítomný nepořádek. Ano chápu, že si člověk musí odskočit, ale to je takový problém ten kapesníček či toaletní papír vzít a dát do igeliťáku a pak někde vyhodit? Pohled na papírové kapesníčky a toaleťáky podél cest je opravdu nechutný. A co obaly od potravin? Také je problém je dát do kapsy, či batohu a potom vyhodit? Ano a také chápu, že někdo musí mít sex v lese dovedu to pochopit, ale pak ať si každý použitý kondom hezky strčí někam..o kapsy, či sáčku a vyhodí. Lidi zamyslete se nad sebou tohle je vážně hnus!!! Teď tedy zpět k naší cestě. Modrave mě velmi zklamala všude přrdražené restaurace a v podstatě nic zajímavého. A teď si možná lámete hlavu nad titulem tohoto článkua nyní se vám dostane odpovědi. Po zjištění, že má kelpice roteklý asfalt na tlapkách a i Arny je docela unavená jsme se s mámou rozhodli, že zpátky na Čeňkovu pilu dojedeme autobusem. Jedna (nebudu zde psát co jsem si pak myslela) babka nám řekla, že pohoda, že bus pojede za hodinku. Čekali jsme tedy před informačním střediskem a pak se přesunuli na zastávku busu. A čekali a čekali a čekali bychom tam dodnes, kdyby se máma nešla zeptat do místního obchůdku, kde ji mpaní prodavačka sdělila, že dnes už žádný bus nepojede, ale ať se vrátíme přes kopce na Antýgl. Prostě to nechápu proč někdo tu hubu otevírá, když neví. To je tak těžké říct promiňte já to nevím. Takže nás čekala asi desetikilometrová cesta zpět. Naštěstí nebylo nějaké extra horké počasí, ale i tak to byl docela záběr. Cestou zpět nám to nedalo a šli jsme ještě jednou na vydry. Díkybohu byl večer a nikde ani noha a ve vedlejším výběhu, kse se mnou jedne zakomplexovaný šovinista hádal, že tam nic není, tak vyběhnul z boudičky pan vydra. No a co on dělal vyskočil na boudičku ukazoval nám zuby a tančil na zadních, no fakt:-) a veliká škoda přeškoda, že se mi seknul foťák v mobilu. No ani se mu nedivím, že je celý den zalezlý. Cestou zpátky jsme se stavili v Rejštejně v hospůdce na večeři.Středa patřila výletu s kelpicí na hrad Kašperk. Ale jako Kašperské hory u mě mají jeden velký černý puntík! Ani jeden jediný zverimex. A celkem nic moc zde k vidění. Zato kousek za městem je záchranná stanice pro zvířata, ve které jsem naposledy byla v mých devíti letech. A světe div se hlídají tam alabajové. Prostě nádhera. Hnědobílá semi sice tolik nelíbí, ale přesto alabaje miluji. Bavila jsem se s pánem a prý by mě opět pustil dál, ale měli tam dravce, který je tam nový a apotřebuje klid. Mají alabaje dva, ale já viděla jen fenku a loni měli štěňátka:-) Zato kelpice měla hysterický záchvat, když jsem šla k plotu mrkat na alabajici:-) Cestou na Kašperk jsme potkali postarší holandký pár a prý kelpie? No a paní sama měla kelpii několik let ale zemřela. Pánovi se Angie moc líbila a řekl, že má správnou barvu očí, velikost a je prý moc hezká:-)) No to se pak naše kelpice nadouvala jako holub. Kašperk je nádherný a je to nejvíše položený královský hrad. No a zase kolem něho je ohrada a v něm...no hádejte..ano ovce a s beranem. Na nádvoří zakoupíme vstupenky a nanuky a těšíme se na prohlídku. Pana kastelána ujišťujeme, že kelpice je naprosto neškodné a tiché zvíře:-) a troufám si napsat, že Angie byla první kelpií na prohlídce hradu. Karel IV. a jeho život ji vůbec nezajímá a očima sleduje z oken ovce. Kromě dřevěných podlah všude vzorně ťápká a ty parchynty co tam ječely bych shodila do příkopu nebo zazdila! Ten jekot se nedal vydržet a to má každý kecy na psa! Líbil se mi stánek, kde prodávali sůl do koupele a voskové svíčky a také to, že nad stánkem byl nápis: "Kdo nás mine, špínou zhyne!" něco podobného si také napíšu nad vchodové dveře např.: Kolouch nebo hřebeček, který mě mine na aids zhyne:-) :-)  Jedinou vadou na kráse byly klíšťata, ovádi a komáři. Holky měly denně každá deset až patnáct klíšťat a ty ovádi byli děs a hrůza!! A pak musím napsat, že středa byla nejtepleším dnem z celého našeho pobytu prostě tropy. Ve čtvrtek mírně po ránu poprchávalo a tak jsme jen s kelpicí jeli na Srní, kde je park a v něm stůl česko-německého smíření a dále zde má pomník pam Klostrmann apoštel smíření mezi Čechy a Němci. Oběd v hotelu Vydra byl celkem dobrý, ale obecně mi na Šumavě moc nechutnalo. Kvilda s dřevěným kostelíčkem a obchodem se suvenýri se mi celkem líbila stejně tak jako Horská Kvilda, kde je úžasný rozhled na pastviny a louky. Bohužel je téměř  vše soukromé a tudíž nepřípustné. 

 Zbytek dne prší a prší tudíž si dopřáváme veget na pokoji a večer jdu s Jirkou na Kofolu. Dovídám se kolik je zde rysů a že zde nejsou medvědi, ale vlci občas zaskočí na návštěvu. V pátek je ráno celkem chladno, ale neprší tak hurá do Železný Rudy. Bohužel docela šok jsou zde hlavně hotely, vietnamské stánky a vykřičené domy. Zverimexy dva a malér nad malér. Jeden v prvním patře Coopu zakouřený až hanba a ta hlasitá hudba. Navíc tam prodávali čivyva a britská modrá koťátka. A když po mně začal u vodítek koukat jeden potetovaný frajer raději jsem odešla nechtěla jsem skončit někde bez jedné ledviny. A naproti Coopu je milý a starý pán kterému prostorya sebere město a lidi jsou zklamaní a Němci prý pláčí. Radní styďte se!!! Pak následovala cesta na parkoviště u hotelu Karl, kde se musela zaplatit stovka a hurá na jezera. Tentokrát jsem zapřáhla černé spřežení a hurá na Černé jezero. 4km byly pro nás hračkou, akorát celá cesta vedla po asfaltu:-( U jezera byl klid a mír a kromě hejna kachýnek v něm prý nic nežije. Je to opravdu čisté jezero vidíte, až na dno. No a prodával tady pohledný a maldý zmrzlinář a já:" Má takovou chuť...na zmrzlini, ale nemám s sebou ani korunu, škoda." a on: "To nevadí slečno, však já dnes ještě nic neprodal pojďte si vybrat." A tak jsem poděkovala, usmála se a měla korneto zadarmo. Pak jsem se vydala rychlejší a horší trasou k Čertovu jezeru. Celou dobu jsem střídavě cválala, klusala a holky táhly. Počasí bylo pro nás ideální ani sluníčko a ani déšť. Poslední kilometr cesty byl děs kořeny, kořeny a zase kořeny a prudký kopec dolů. Ale samotné jezero je úžasné, čisté a jenom skočit do vody. Holky se potápěly jako vydry, ale pak začal foukat vítr a udělala se docela zima. Zpátky jsme se vydaly po žluté a vyšly kousek pod parkovištěm. Hranolky pro zahřátí a hurá na penziom. Odpoledne jsem si bez psů vyjeli do Sušice. Opravdu krásné městečko. Zverimex hned dva a jeden lepší než druhý a hlavně výborná restaurace na pěší zóně, kde jsme se konečně výborně najedli. Pak začalo docela hustě pršet a my museli jet na penziom, kde na nás čekaly holky. Pak následovalo balení a rozloučení s přáteli. Večer pršelo. Ráno nás paní domácí nechtěla pustit:-) a zálibně hleděla na kelpici a její žluté oči:-) Cesta domů proběhla v pohodě a ještě jsme se stihli zastavit v Hošticích, kde bylo nějak moc turistů, ale bylo to tím, že měl dorazit pohádkový král pan režisér Zdeněk Troška. Matka samozřejmě vyšilovala, že na něj počkáme, ale ani náhodou nebyla jsem zvědavá na to, jak se bude matka předvádět. Ono jako stačí, že nosí v peněžence jeho fotku a musím nahrávat Ordinaci v růžové zahradě a tokání s Troškou ani omylem ne. Díkybohu bylo počasí milostivé a tak se holky nemusely trápit v autě, jako když jsou tropy. No a jak bych shrnula naší dovolenou na Šumavě? Jedním slovem paráda. Počasí nám vyšlo bezvadně, ubytování na jedničku, holkám se zde moc líbilo, matka moc neprudila. Na Šumavu se rádi vrátíme...

Fotky zde a kontakt na penzion tady

Kterak mě Vanda před hladem a kriminálem zachránila aneb naše výstavní premiéra

Crrrr ve 4hodiny ráno mě budí tento nechutný zvuk. Tma jako v pytli, ospalost a proklínání všech výstav světa. Takto u nás začalo ráno s velkým R a ptáte se proč? No přeci nastal den naší výstavní premiéry. Šup s kelpicí do auta a hurá směr jih. Silnice zely prázdnotou a okolo 5hodiny ranní světlo a sluneční paprsky mě lechtaly po obličeji. Zajeli jsme pro tetu Vandu na náš milovaný Žižkov, společně naložily australské lesby( rozuměj Brandy a Angie) do kufru, krysy  vecpaly do přepravky a tentokrát opravdu směr jih. Cesta probíhala víceméně v klidu až k té osudné benzince na D1 :-)) začala jsem tankovat a poprosila jsem Vandu, aby sledovala částku, že mi tam trochu svítí sluníčko. A teď to začalo: Nejdříve se to zaseklo na částce 270Kč a Vanda najednou povídá: "Hele ty tam máš 40litrů za pár korun". kouknu a nepřestávám se divit a najednou mi cukne pistole v ruce a já zjišťuji, že mám plnou nádrž a najednou vrrr a částka se přetočí na 1783Kč...šok!!! Mám s sebou jen tisíc korun!!!! Tohle se mi za ty leta co mám auto a tankuji nestalo. Naštěstí mě Vanda zachránila před kriminálem a před neúčastí na výstavě a půjčila mi ze svého. Slečně pokladní jsem vše řekla a prý okamžitě volá techniky. K tomuhle nemám slov, už mě okrádá i benzina!!! Menší zastávku u mekáče, kde u okýnka čekáme přes deset minut a  pak cesta víceméně probíhá v pořádku. Cestou drbeme o všemmožném a divíme se kolik spoluobčanů míří směr jih. Blížíme se k Hluboké nad Vltavou a projíždíme hustými lesy a Vanda podotkne teď by mě nepřekvapilo po té epizodě s benzinkou kdyby proti nám vyjel princ William s Kate..umírám smíchy. Naštěstí pro nás tento aktuálně velmi sledovaný pár nepotkáme a zdárně dojedeme do Hluboké. Místní ochotný deža nás navede, až na Křivonosku a my vjíždíme do areálu autokempu, který lemuje jezero v kterém bych se koupat opravdu nechtěla. Po přejímce a zaparkování se jdeme projít po areálu a pozdravit se Karlou, Helčou, Janou a naší Janou s Michalem, kteří s sebou mají Brixinku sestřičku mojí Anginky. Kromě Brixinky je tu ještě sestřička Betty. Holky společně vyfotíme, ale když si Brixinku hladím, už moc dlouho Angie se ohradí a ségry si vjedou do vlasů. Po chvíli se ale opět olizují:-)) Kuky náš starý známý dělá Angii neslušné návrhy a konečně vidím naší babičku a nejstarší kelpii u nás Lucy. Ano je to první kelpie dovezená do ČR a spolu s Erikem, Angiiným dědou spolu založili chov kelpií u nás. Bohužel moje kelpínka má téměř 4kg nadváhy, protože poslední dva týdny probíhalo venčení na zahradě z důvodu mé nemoci a hárání. Pak následuje převlečení v autě a hurá do kruhu. V našem kruhu jsou s námi sestřičky, sestřenky a prasestřenka. A musím napsat že to byl velmi vyrovnaný boj. Sestřička Bettynka nám dupala a na nohy a funěla za námi, Angie jsem při závěrečném rozhodování navedla do cvalu a rozhodčí na mě mluvila anglicky:-) pak mi upřímně řekla, že je Angie tlustá což byla svatá pravada a dala nás po dlouhém rozhodování na čtvrté místo se známkou výborná, což dostaly všechny kelpií slečny v našem kruhu. Vyhrála Gutty Xapatán a na druhé místě skončila naše sestřička Brixi. Já čekala na posudek a zmateně stála a pořád nějak nechápala, že je konec. Velkou psychickou podporou mi celou dobu byla Vanda, která též vše fotodokumentovala:-)) A také se jí dařilo stanovovat pořadí:-) Jinak pohled na tolik kelpií byl vskutku úžasný a bylo e na co koukat. Jen mě trochu zamrzela změna rozhodčí, ale prý se to děje na výstavách celkem často. Pak následovala procházka, focení a sledování agi závodů, jehož součástí bylo i 1.mistrovství ČR kelpií v agility. Původně jsem Janě slíbila ukázku dogdancingu, ale Anginka byla unavená, sluníčko docela hřálo a ještě k tomu měla po hárání, tak jsem se nakonec musela omluvit. Odpoledne jsem se museli chtě nechtě rozloučit a vyrazit pro změnu směr sever. cestou jsme potkali několik policejních hlídek, ale naštěstí nás nikdo nezastavil. Australské lesby spaly  pokojně v kufru. Krysy kašlaly v přepravce. Já se musela převléci, protože mi Vanda půjčila své oblečení, protože já bohužel nemám doma žádné slušné červené kalhoty. Před našim hlavním městem jsem umdlívala hlady, ale nakonec mě Vanda podruhé zachránila a pozvala do mekáče na oběd. V nouzi poznáš přítele:-) V srdci mě hřál krásný posudek a vydařený den. Pak jsem Vandu vyhodila na Žižkově a ta se musela chystat na rande,které měla v cirkuse Jung. A já jela konečně domů..unavená, ale šťastná. Citroušek měl v nápravách 500km a kelpice byla unavená. Ano slyšíte správně. A tak na závěr musím napsat, že Benzině opravdu velmi nedůvěřuji, kelpice hubne a já v duchu blahořečím Vandě. Nejen za záchranu, ale i postřehy, focení a rady kolem vystavování.

ps: Vanda je neskutečný zlý lichvář (správně psáno s tvrdým y páč je opravdu tvrdá) a požaduje 70% úrok pokud nezaplatím zamkne mě do sklepa a prodá moji ledvinu či něco jiného, anebo mě prodá vcelku za vyšší cenu. Pokud mi chcete pomoci posílejte na moji adresu penízky aneb money, money, money..už teď pláču a loučí se životem.....

 

 Prázdniny v Praze aneb kde domov můj

Člověk míní a osud, lišky a psi, kočka a snad i ten zlomyslný duch, který mě trápí po většinu života mění. A tak jsme se ocitli na téměř celý březen v hlavním městě. Samotný příjezd proběhl celkem v pohodě akorát já starý blázen jsem chtěla zažít romantiku a vydala jsem se po staré poděbradské. No vážení takové díry a pukliny to je vrchol nad vrcholy. Mám stochutí hodit řeč s ministrem dopravy a zjistit kam u nás ty peníze mizí:-) Bohužel druhý den to začalo. Chudákovi mámě jsem nechtěně zalomila klíček v hlavních dveří:-( musela přijet pohotovost a 1 500Kč na místě! A v pondělí se musel nechat udělat klíček nový. Jo a ještě hned v pátek se kelpice málem zabila. Vyskočila na sedačku pak přelítla přes stůl, ale nějak ji to nevyšlo a já už jsem jen koutkem okem zahlédla jak leží na zemi a kvičí. Bohužel začala kulhat na přední nožku. Smůla smolná se dovršila, když jsem si šla do pro pizzu s kompletní smečkou. Držela jsem pizzu v jedné a moje spřežení v druhé ruce. A pak se to stalo. Kelpice zahlédla holuby ne, že by je neznala. Ale ti podkrkonošští jsou mazanější a sotva na našem náměstí kelpici zmerčí, tak bleskurychle mizí. Angie trhla a moje pizza letěla vzduchem a přistále na čelním skle luxusního bílého BMW. Krve by se ve mně nedořezal...pizza mezitím pomalu klouzala dolů a zanechávala po sobě mastnotu, žampiony, kukuřici a papriky. Hned jsem vytáhla z kapsy navlhčené ubrousky a jala se leštit. Bohužel efekt byl takový, že čím více jsem čistila, tím více se mastnota šířila. Ano, přiznávám zbaběla jsem utekla. A oné lokalitě se obloukem vyhýbala. V neděli jsme jely s Arny natáčet do Grébovky a večer jsme šly s mámou na místní veterinu, kde byl moc hodný a ochotný pan doktor. Ujistil mě, že Anginka si zřejmě natáhla vazy a že má mít klidový režim a vše bude v pořádku. Oddychla jsem si akorát týden držet kelpici v klidu byl boj! V pondělí jsem šla kousek vyvenčit kelpici a vypadalo to, že smůla je zažehnána, ale nikdy neříkej hop... V úterý ráno jsem se vzbudila s pořádnou chřipkou. Ach ne všechny moje plány zmařeny, akce s Vandou v čudu atd. Byl to děs a hrůza celý den sama v cizím bytě. Ta nuda díkybohu za televizi a modem, který mi máma půjčila, takže jsem si alespoň mohla psát s kámoškama na skypu a facebooku. A chudák moje Anginka a zbytek smečky. Ranní rychlé venčení a večerní chození po parku bylo pro ně naprosto nedostačující. Zato kočka si v teple lebedila jedna báseň. Takže jsem ležela nemocná, naštvaná a zpocená. No a po 14 dnech jsem se pomalu začala dávat dohromady. Takže jsem alespoň stihla pracovní oběd, natáčení s Vandou na Vítkově, procházku v Krčským lese. A hlavně si pochutnat v mekáči a v KFC na mých milovaných jídlech, která ač jsou nezdravá mohu se po nich utlouci. Salát Coleslaw, Bic Mac, kukuřice, hranolky, taštička pro tohle bych šla světa kraj:-)) No a pro kelpici byl velký zážitek jízda tramvají ze Žižkova na Vinohrady. A ukázalo se, že Praha trpí akutním nedostatkem náhubků pro kelpie:-)) Obešli jsme asi dvacet zverimexů, ale nakonec jsme našli ten pravý v jednom malém zverimexu u Riegrových sadů. Do tohoto parku jsme chodili venčit a také jsem se zde zamilovala. Jestli se těšíte na nějaké intimnosti z mého soukromého života, tak si nechte zajít chuť. Stejně se na mých stránkách nikdy nic nedočtete. Nikdy jsem o tomto tématu napsala, nepíšu a psát nebudu. Ale ano zamilovala jsem se do alabaje:-)) je to úžasné plemenoa  jednoho dne si pořídím modrou fenku a náprsenkou a bílýma ťapkama:-)) Co mě fascinovalao bylo to, že alabaj je vždy nad věcí:-) Kelpice jí(byla to fenka) skočila na hlavu a alabajka se jen otřepala jako co to bylo:-)) pak Arny na ni zavrčela, že se jí zdálo, ža až moc je u její paničky a alabajka si jen zívla a odešla. Klidně by Arny mohla slupnout jako malinu, ale ravčky to by bylo pod její úroveň. Prostě si po zbytek dne jen tak majestátně chodila v parku a s nadhledem sledovala dění kolem sebe. Snad mohu prozradit, že této krasavici byl necelý rok a pochází z Polska. Anginka byla ve svém živlu a proháněla všechny pesany, na které natrefila. Akorát se jí zpočátku nelíbil městský hluk. Ušiska připlácla na krk a tvářila se zmateně. Stejně bych neměnila tu svobodu. Ráno vstát a mít za humny pole, louky a lesy. Moje smečka vzbuzovala emoce snad u všech kolemjdoucích. Nejčastěji jsem slyšela psí spřežení, smečka, pastevci ze salaše atd. A pak se mi začalo stýskat a po návratu z Rakouska jsem se mooc těšila domů a už několik dní jsem balila jako o život. Jsem prostě ryze vesnický člověk a metro, příliš mnoho lidí a hluk mě prostě znervózňují:-)) akorát co se týče zverimexů jsem byla naprosto nadšená ta vybavenost a nabídka výrobků..jen mít tučné konto na utrácení:-) A abych to zkrátila prostě jsme pak nasedli do citrouše a hurá domů. A pak jsem byla přešťastná, že jsem doma, protože všude dobře, ale doma v Podkrkonoší nejlépe:-))

 A nyní fotodokumentace:

  

 Strážci sv. Ludmily                                           Arny na lavičce aneb obsazeno               V nohách mám už tisíc mil a klokan se ze mě smyl..

  

 Diagnóza: workoholik                                                Australský zabiják                                          S náhubkem v tramvaji(poprvé)

  

 Na červenou stůj pak uvidíš Hnůj                    Jeden holub, dva holubi je to možné ?             Tak tohle mají holky najraději:-)

 

 Moje velká láska na první pohled aneb alabaj...                                                           Tak kdy už teda konečně pojedeme domů ?

---

 

 

Audience u krav aneb francouzské Milky...                                                           Tak tady Francouzi schovávají sadu agility překážek...

  

Jů tihle skřítci se vejdou opravdu všude...           Po pár hodinách radši nad vším zavíráme oči...      Neodolatelný Thierry se svýma rekvizitama

                                                       

 Tak v těhle botách jsem v zájmu zachování  vztahů mezi ČR a Francií raději na vyhlášení nešla.   Únava na německém odpočívadle.....chrrr(fotila Vanda, kterou pomsta nemine!!)

 

Lignano podruhé aneb s kelpií v Itálii

Letos jsme opět v kompletní sestavě vyrazili do severoitalského Lignana. Měkké i je na místě, protože kromě naší smečky s náma jela mámina známá Karen, která mi coby neřidička svěřila svojí Fabii combi s přezdívkou "Ťutínek" :-) Řízení cizích aut se stalo mým velkým koníčkem. Ráda řídím něco nového a rychlého. Náš citroušek tedy zůstal před garáží na vesnici a naše posádka se v podvečer vydala směr jih. Také řízení ve tmě přímo miluji, ale většina řidičů se řízení ve tmě vyhýbá. Cestovat v noci vřele doporučuji, protože všude je klid a ticho :-D a téměř žádný provoz. Adrenalin v krvi mi teprve zvedlo stále rozkopané Brno..jako děs a běs. Jedete nočním Brnem a najednou se objeví místo Wien nějaké dvě čtvrti, které vidíte poprvé v životě. Naštěstí nás v nedaleké benzině milá slečna nasměrovala správným směrem a prý jsme té noci nebyli jediní!! Ministrovi dopravy a silničářům třikrát hanba. Před hranicemi s Rakousem se všude tradičně vyskytovaly "vykřičené domy" a jiné druhy nekalých podniků. Veselý dům Casanova přes ulici sousedil s Billou..mno, upřímně by mě zajímalo, kdo bude mít vyšší obraty:-)) Před Vídní jsem zakoupila dálniční známku shodou okolnostní na stejné benzině, jako loni a jelo se dál. Kolem druhé hodiny ranní jsme na dálnici byli úplně sami. Následovala krátká venčicí přestávka..ano, také na stejném odpočívadle, jako loni. Cesta pokračovala naprostou tmou. Holky vzadu pokojně spaly a já kecala s Karen. Chudák máma usla krátce před Grazem a vzbudila se, až na italském území. Před sedmou hodinnou ranní, už bylo světlo a člověk mohl vychutnávat okolní probouzející přírodu. Docela kuriózní situace nastala na mýtných branách. Zřejmě tím, že bylo něco před šestou hodinou ranní, nebyl u okýnka Ital či Italka, ale zlomyslný přístroj chtěl po mě v italštině 8,90 euro. Měla jsem připravenou papírovou bankovku a tak, začalo hledání mincí všudemožně. Osamocený elegán za mnou raději vycouval...nakonec jsme poctivě zaplatili a závora nás pustila Lignanu vstříc. Díky nové nadjezdové silnici jsme ušetřili několik kilometrů a najednou jsme vjížděli do Lignana. Zaparkovala jsem u Psí pláže a těšila se do vody. Bohužel mě čekalo zklámání. Na plážích byla cedulka v několika mezinárodních jazycích, že koupání je nebezpečné a pod nápisy se na mě šklebila lebka se skříženýma hnátama. Vzala jsem tedy holky kousek na lidskou pláž, kde nikdo široko daleko nebyl. Angie byla naprosto úžasná, i přesto, že takto daleko jela poprvé ve svém životě, tak se chovala jako dospělá psí slečna. A když poprvé v životě vběhla do moře tvářila se jako, kdyby se u moře narodila. Bohužel slaná voda kelpínce moc chutnala, což mělo za následek průjmy. Arny s Britou jako kdyby převzaly mafiánské způsoby komunikace začaly Angii honit po pláži, srážet, dupat po ní a tahat jí za krk po zemi. Ovšem malá mafiánská oběť se nedala a za chvíli nebylo poznat, kdo loví koho. Kolemjdoucího pána s breťanským ohařem jsem se zeptala co ty cedulky znamenají. Ujistil mě, že tu nic nebezpečného není, ale že hladina je příliš nízká a člověk by se mohl zranit, ale že sem chodí denodenně. Lignano po osmé hodině stále spalo, ale místní pejskaři ne. A krátce před devátou tu byl zlatý retrívr, dobrmanka, pitbul, labrador,  postarší německý pár s německým ovčákem, několik nádherných kříženců atd. A tak se i Podkrkonošská smečka zapojila do místních vodních radovánek. Odpoledne jsme zajeli do agentury pro klíče a hurá do vily. Bohužel letos vila Angela byla u silnice a skoro kilometr od města. No ale zase měla větší zahradu a hadici na zahradě..o hadici bude ještě řeč. Naši sousedé ruská rodina s několika haranta byla jedno velké neštěstí!!! Nahlas si pouštěli ruské písně, neuměli nehlučně couvat a startovat. Haranti ječeli, běhali a provokovali psy. Člověk si zaplatí dovolenou a ještě poslouchá harantí ječení atd. ke konci týdne jsem je chtěla přetáhnout bambusovýma holema, co je máma našla v parku!! Píšu to tady modré na bílem DĚTI NIKDY!!!!!! A myslím to vážně..citovky na mě neplatí! A papež ať se podívá na svou minulost a pak mává berlí ve Vatikáně! Večer nedávali překvapivě Kmotra, ale Piráty z Karibiku..mno, co Johny Deep není sice Al Pacino, ale lepší, než se koukat na přihlouplou telenovelu. Překvapivě jsem žádnou krizi neměla. V noci jsem usnula, jako když mě do vody hodí a ráno jsem vstala krásně vyspalá a odpočinutá. Malá kelpií piraňa zatím na zahradě šikanovala zbytek smečky a dožadovala se procházky. Ta část cesty, která vedla podél silnice byla docela stresující, ale v parku podél pláže lítaly holky, jako splašené. Odpoledne lidská část posádky odešla plavati a psí smečka měla relax. Během týdne jsem si zašla na moji milovanou pizzu a několikrát na zmrzku (vřele doporučuji amarenu-třešňovou, čokoládovou a pistáciovou). A také jsem měla bojový úkol z Čech..musela jsem ošmírovat a nafotit prostory PRVNÍ PSÍ OLYMPIÁDY, která se letos bude konat v Lignanu 15.- 17. 10 ....ale prostory byly soukromé, ale s mámou jsme se přes pláž a borové háje propašovaly a pak jsme se brankou na elektrickou kartičku, díky milé paní na kole dostaly ven. Vnitřní prostory jsou moc krásné a vzdušné. Sama jsem zvědavá, jaká tato akce bude. Ve středu jsme si udělaly s mámou výlet do Sabbiadora, největší části Lignana. Každému doporučuji místní fast food. Hranolky jsou zde opravdu výborné a navíc vegetariánský hamburger. Milý Ital co nás obsluhoval se ptal odkud jsme a když jsem odpověděla, že z Czech Republic, tak nám dal kečup a tatarku zadarmo:-) Letos bylo v Lignanu tolik psů, že jsem podezřívala cizince z celé Evropy, že četli můj loňský kladný ohlas na tuto destinaci. Faraónský chrt, čivava, bígl, pudl, labradoři, ovčáci atd. to je jen zlomek ras, kterých jsme v Sabbiadoru potkali, kelpie byla zřejmě v celém Lignanu jediná a to ta moje. Tři psi a jeden z nich se žlutýma očima vzbozovalo u Italů všelijaké reakce. Snad stokrát jsem slyšela drei Hunden, three dogs..cane cane. Pláž se mi bez psů znudila...vyvrhlé medúzy, všude vtíraví obchodníci, masérky atd. a ještě po mě jakýsi malý holanďan hodil balonem. Příště jedině Lignano pineta, protože riviera je bordel, kulminace harantů a špinavé, studené moře. Navíc moje trauma ze žraloků. Začala jsem se těšit domů. Navečer jsme chodili koupat smečku. Na plážích bylo prázdno a všude klid. Angie vůbec neřešila slanou vodu a ani to, že ji smetla vlna. Jako nejvášnivější vodnářka se jako vždy ukázala Brituška:-D A mohu potvrdit, že psi mají po pobytu u moře srst výstavní kvality. Ve čtvrtek jsme s Brituškou měly předváděčku dogdancingu na garden party, která měla velký úspěch. Majitelé agentury mi moc děkovali a majitelka drogerie s přírodní a na zvířarech netestované kosmetiky mi darovala balíček kosmetických přípravků. Pak následovala ochutnávka italských vín a pro mě coby abstinenta přišla vhod cola, fanta nebo džus. Majitelka agentury neustále nosila Britušce místní šunku, salám a jiné dobroty. Ptala se kolik jí je a jak dloho trvá psa naučit triky atd. a pak mi vyprávěla, že měla dobrmanku. Já jsem jí řekla, že u nás byla bezkonkureční dobrmanka v dogdancingu a jezdila předvádět do Milána. Ve vile mezitím vyla kelpie vzteky, protože musela zůstat v přepravce. A jak se říká, to nejlepší přichází na konec. V noci mě vzbudil jekot naší kelpie. Vstala jsem a šla se podívat, proč tak ječí( byly téměř dvě hodiny ráno) celé přepravka byla pos...á!! Angie měla opět průjem:-(( takže jsem musela přepravku vynést ven (mezitím začalo pršet) vzít hadici a zbytek si určitě domyslíte. Díkybohu za tu hadici!!! Bohužel postiženy byly i deky a plyšové hračky. Angie mezitím běhala v dešti. Já v pyžamu celá mokrá najednou uklouzla na trávě...bylo, už mi všechno jedno..sundala jsem si pyžamo a jen ve spodním prádle uklízela v dešti zbytek pohromy. Najednou mi bylo jedno, jestli mě uvidí celá Cosa Nostra, Rusáci nebo kdokoliv jiný. Po hodině bylo vše na svém místě a začala pořádná bouřka. Zahrabala jsem se do dek a spala, až do oběda, protože venku pořádně lilo. Poslední den tedy lilo a venčení proběhlo v rychlosti v místním parku. A v sobotu ráno HURÁ DOMŮ. Na cestu nám tradičně pršelo. Tentokrát jsem si prozřetelně připravila kovové mince, ale na mýtných branách nás čekal usměvavý Ital. Odpočívadla po celé Evropě jsou opravdu nechutná!!! Všude lidské exkrementy, odpadky atd. Cesta nám pěkně ubíhala a najednou jsme přejeli Östereich. Opravy na dálnicích nás navedly do Klagenfurtu, kde Angie začala jevit neklid a vřískat. Konalo se tedy venčení u benzinky, ale kelpína zřejmě, než značkovat potřebovala nasát rakouské ovzduší, protože nasávala a ke konci si jenom čůrla, aby se neřeklo. No a za Vídní to začalo, jestli někdo předjížděl na zákazu, nebo na plné čáře..byl to Čech. Jestliže někdo omezoval, ohrožoval, nebo nedával blinkry..byl to Čech! Opravdu musíme všude dělat ostudu....? Kousek za Svitavama jsme se stavili na večeři. Do podniku bohužel z nepochopitelných důvodů nesměli psi a tak jsem holky venčila na nedalekém poli, kde nás šmírovala srnka. Po večeři byla, už tma jako v pytli. A po natankování v Litomyšly jsem se opravdu těšila domů. V noci jsem zaparkovala na zahradě (v neděli následovalo odchlupení a mytí Ťutínka) a místo psaní jsem si na facebooku kecala se známýma. Do postele jsem se dostala kolem půl druhé ráno. A co říci na závěr? Kromě medúz, ruských harantů a rozkopaného Brna jsme si dovolené kolektivně užili. Zjistila jsem, že Angie je velice adaptabilní a úžasná kelpínka a že, jsou na světě země, kde nejsou jen závistiví a zamidrákovaní lidé. Ráda se opět do Itálie podívám. Bona sera....

  

Brita ve vlnách                                                 Smečka v moři                                                    Ranní pláž

  

      Arny s prasetem :-))                                       Smečka před naší vilou                                                      Angie si účtuje výpalné....

 

 

Dovolená na Moravě- Zábřeh na Moravě

Do rodného města mojí mámy, tety, sestřenice a převážné části rodiny jsem se moc těšila. Před šesti lety jsem tu bydlela, chodila s Britou na místní cvičák a začínala s Brituškou trénovat dogdancing. Z Podkrkonoší jsme vyjížděli ve složení tři dvounožci a tři čtyřnožci. Můj červený citroušek se prohýbal pod taškami a krámami mojí neteře, ale nakonec jsme vyjeli jako cirkusácká rodina do zimního stanoviště. Naobědvali jsme se u Mac Donaldu a po dvou hodinách jsme vjížděli na moravské území. Ještě musím napsat, že jsme projížděli vesnicí Svatý Jiří (netušila jsem, že vůbec existuje) a kousek za Lanškrounem na nás ukazoval neslušné gesto romský postarší spoluobčan na kolečkových bruslí, po tom co na něho neteř zamávala. Po dovezení Terky domů a vyposlechnutí tetiných kritik, že psy mám hubené a nemám stálého milence a ani sponzora jsme vyrazili k mámině známé Aleně, kde jsme měli po dobu našeho pobytu bydlet. Po zabydlení jsem měla ten nešťastný nápad se jít trochu podívat po městě a známých místech..a skončili jsme na POLICEJNÍ STANICI. Škodolibě se zasmějte a poslouchejte jak to bylo. Nedaleko náměstí T.G.M nás přepadl celočerný kříženec s náprsenkou. Sápal se na Britu z které cítil, že před několika dny ještě hárala a Arny olizoval hlavu. Bez obojku bez vodítka a nikde nikdo. Tak jsem se poklusem vydala přes celé město do útulku. Čtyři psi tak to, už bylo trochu moc i na počestné spoluobčany. Všichni se na mě koukali jako na nějakou cirkusačku či psychopatku. Angie do toho štěkala, jako pominutá..no prostě podívaná jako no jako na Moravě:-D. V útulku měli bohužel zavřeno a tak jsem na doporučení místní pejskařky zamířila na městskou policii. Cestou jsem Arny odvedla k Aleně a překecala mámu, aby šla se mnou( pomalu, už byla tma) na POLICII. Možná si řeknete, proč jsem jen tak toho tuláka neodehnala. Víte byla bych také ráda, kdyby to byl můj pes a ráno bych si ho mohla vyzvednout v útulku. A kdybych ho ráno našla přejetého měla bych to na svědomí já! Abych to zkrátila na policejní stanici ho sympatický policista uvázal na vodítko a slíbil, že ho ráno odveze do útulku. Takže první večer pro nás začal dost akčně:-)) zato v pondělí jsme zmokli na kost a v úterý proběhlo venčení na zahradě za prudkého deště:-(( Bohužel jsem byla velmi zklamaná nejen z počasí. Oba městské parky, kam jsem dřív chodila trénovat se staly útočištěm feťáků, bezdomovců atd. všude odpadky, střepy a exkrementy. Jediné plus jsem viděla v otevření nové pizzerie a zverimexu, který se necházel při agi cvičáku. Cvičák bohužel nic moc (prostory bývalého uhelného skladu) a překážky držely jen díky boží vůli. Ani náš excvičák moc nevzkvétá. Díry v plotě, staré překážky a místo dříve dvaceti aktivně cvičících členů pouze tři členové. Tehdejší hvězdy si užívají psího důchodu, nebo se jejich majitelé odstěhovali či je přestala kynologie bavit. Ve středu se počasí konečně umoudřilo a mohli jsme tentokrát bez holek vyjet na výlet do nedalekého Šumperka, kde se nám moc líbilo. Vpodvečer jsme s Alenou jeli na její chatu do Bušínova, kde je pěkná přehrada..bohužel viz.foto Ještě musím napsat, že Alenina dcera Gábina má nádherného beaucerona Corda. Tento francouzský pastevec je opravdu impozantní a s zejména s Angií se docela rozuměl. Ve čtvrtek jsme se vydali do nedalekého lomu, kam jsme s Brituškou chodily relaxovat. Bohužel všude odpadky, rozbité lahve, odpadky atd. a pak jsme se před deštěm běželi schovat do lesa. Příroda za městem byla docela zanedbaná tráva neposekaná..vysoká skoro po pás a vhodná tak leda pro Mauglího. Procházkou městem na nás většina lidí koukala jako na mimozemšťany..no já nevím, ale tři psi jsou snad docela normální. A prý jestli jsme od cirkusu :-DD jako kdybych vedla na vodítku lamu, velblouda či tygra, tak se nedivím, ale takhle...?? Každopádně ráda lidi provokuji a nejen to... :-D Většina míst se nezměnila, ale pár změn tu přeci jen je. Bohužel k horšímu..ale to neznamená, že se se m ráda nebudu vracet. Mám tu vzpomínky a dokonce jsem potkala paní s kříženkou Gábinou, která kdysi také chodila na cvičák. Prošla si louky (sice zarostlé, jako džungle) a zavzpomínala, jak jsem zde Britušku učila první dogdancingové prvky a jak si zde běhala s Rituškou. Louka za hřbitovem, již neexistuje..jsou zde bagry a budují se zde stavební parcely. Příště v Zábřehu pobudu určitě déle a tímto moc děkuji Aleně za ubytování a pohostinnost. Holky byly vzorné a nic nikde neudělaly..bohužel máma málem podpálila Aleně barák, když dala na plynový sporák rychlovarnou konvici :-)) ne nebojte barák stojí..zatím:-D Poslední den jsem absolvovala megaprocházku, oběd s Terkou v restauraci U Tučňáka, návštěvu místního zverimexu (kvůli dentálním plátkům pro holky) a pak nezbývalo, než zabalit rozloučit se a vyrazit směr domov, protože všude dobře doma nejlépe. A to, že nám došel benzin v prudkých serpentinách nedaleko za Lanškrounem a že nás vytáhl na laně fešák v Superbu a daroval nám sto korun na benzin je, už taková třešnička na dortu . I když uvidíme, až se fešák po letech ozve a bude chtít svůj finanční dar zpátky i s úroky....jestli čtete tyto řádky, tak škoda, že jste nám nechtěl prozradit svou adresu, ale Pán bůh vám to určitě nastotisíckrát vrátí a kdybyste chtěl pohlídat pejska, kočičku či tygra víte na koho se obrátit...

  

                 Moravský milovník                                                 Kelpie u jezera                                                        Tak to si trhněte nohou!!!

 

 

 

 

 

 Opatovice nad Labem aneb bez čoček nikdy více !!!

Po téměř měsíci bez agi závodů jsem se na tyto závody docela těšila. Počasí bylo bohužel pro tréninky neideální. Buď byly tropy ( to jsem se bála i večer trénovat, aby nás nekleplo), nebo pršelo a na zahradě byly kaluže vody ( to jsem se bála trénovat, abych si nenatáhla šlachu, nebo se něco nestalo Britě). Poprvé jsem si objednala čočky na netu a přišlo velké zklamání. Čočky jsem si objednala v úterý a ve středu mi bylo řečeno, že ve čtvrtek mi přijdou. Bohužel se tak nestalo! Takže s náma na závody musela vyrazit máma, kdybych si brýle rozšlápla, tak bych domů opravdu nedojela!! ( mám 5,25 dioptrií:-(( Brýle nosím opravdu vyjímečně, bolí mě z nich hlava a řídím v nich opravdu nerada!!! Ráno nás vyprovázelo sluníčko, ale krátce před Hradcem Králové nás překvapila hustá mlha. Po menším bloudění jsme dorazili na místo. Několik dní před závody pršelo a tak jsem se obávala toho, aby se parkur neproměnil v bahenní lázně. Byla jsem zvědavá na parkury od pana rozhodčího Glabazni. V areálu je také zverimex, který jsem hned musela prošmejdit. Mezitím jsem si našla místečko u kámošky Romčy a čekala na prohlídku. Už při prohlídce jsem věděla, že nám parkury nesednou. Mám takové čidlo, které mi hned řekne, jestli se mi parkur líbí, nebo ne :-D..opravdu!!! Při běhání medíků jsem si šla sednout do auta a v klidu jsem si jedla a pila...a najednou hlásí, že v kategorii veteránů začínám já. Byl to šok s drobkama v puse a se spící Britou jsem vyrazila k parkuru. Brituško promiň byla to MOJE CHYBA JEN MOJE CHYBA!!! Brituška potřebuje před během rozhýbat, rozehřát a já se potřebuji maximálně koncentrovat. S brýlema jsem se celkově cítila mizerně, špatně se mi dívalo do stran atd.Bohužel jsem běžela zmateně a špatně Britu navedla do slalomu a Brituška navíc běžela dost pomalu. No co se dalo dělat jsou horší věci na světě! Teď bych ráda napsala, že zde Angie měla možnost poznat se se svojí sestřenicí Elly. Dospělá sestřenka ji okamžitě odkázala do patřičných mezí a Angie koukala jako netopýr, který dostal pár facek. Konečně se před někým alespoň trochu pokořila. Na kelpii platí jedině kelpie!!! S Romčou jsem si chtěly zajít do zverimexu, ale mezitím nám zavřeli:-(( Po zkouškách jsem se těšila na agility a šla jsem se připravit opravdu brzy. Ještě musím podotknout, že na tomto závodě jsem se dozvěděla zajímavé věci např. to, že štěňata se musí nechat krmit od cizích lidí, aby nebyla agresivní a, že moje kámoška se oblíká jako hippísačka :-D Ať se na mě nikdo nezlobí, ale krmit cizí psy je drzost. Já bych si to nikdy nedovolila, nehledě na to, že pejskovi způsobíte zdravotní problémy např. průjem atd. A jak se kdo oblíká, nebo ne je jeho věc!!! A konečně přišli na řadu veteráni. Tentokrát Brita běžela nádherně. Rychle a velmi radostně. Akorát jsem ji navedla špatně do tunelu a zazmatkovala opět u slalomu, ale pak jsem měla velkou radost, takže maximální spokojenost. Po doběhu se Brituška radovala a dožadovala se odměny. Romča a paní od Samanthy Britušku moc chválily a říkaly, že běžela s radostí. Mno od tak zkušené závodnice, jako je Romča to potěší. Před naším během sluníčko docela pálilo a já se v duchu modlila, aby se trochu zatáhlo a moje modlitby byly vyslyšeny. Závody byly dvoudenní, ale já se rozhodla, že další den nebudu Britušku držet celý den na sluníčku. Člověk by měl v první řadě myslet na zdraví a pohodu svého psa. Pak přišlo vyhlášení. Ceny byly opravdu nádherné. Bohužel pro neveterány nic moc. Za třetí místo v agi jsem dostala igelitku a v ní jsem měla JOJO bonbony, nafukovací míč, pexeso, tyčinky a klíčenku. Takže jsem se tomu jen smála. Při zpáteční cestě jsme měli štěstí na šílené řidiče a když jsem vjížděla na kopec v naší vesnici opravdu jsem si oddychla, že jsme doma. A co napsat na závěr? Snad jen to, že některých lidí je mi opravdu líto!

    Německo- Berlín aneb žádná konkurence, žádná úroveň a žádné poháry

 Úvodem musím napsat, že takto zklamaná a otrávená jsem nebyla nikdy ze žádné akce. Ale začnu hezky odzačátku. O akci jsem se dozvěděla díky Pavle, známé věnující se kynologickým sportům a chovu. Řekla jsem si proč ne. Čekala jsem německou preciznost, mezinárodní konkurenci a skvělou atmosféru. Bohužel nikdo nikdy neví do čeho jde. A tak jsem v pátek pozdě večer vyjela směr Nupaky. Cesta po dálnici byla pohodlná a rychlá. Bohužel díky rozkopaným silnicím a všemožným objížďkám jsem dorazil do Kostelce nad Černými Lesy a v obci Vyžlovka dokonce hlídala policejní hlídka. Díky tomu začali řidiči v protisměru a přede mnou jezdit pokrytecky pomalu a tím jsem nabrala zpoždění. Skoro u cíle další objížďka a menší bloudění. Nakonec jsem dorazila do cíle a zaparkovala před domem Pavly. Po příjezdu jsem šla vyvenčit holky do nedalekého parčíku a potkala agi trenérku Martinu s třemi borderkami. V noci jsem bohužel nemohla usnout hluk z nedaleké dálnice, tropické teploty a vrnící myčka v kuchyni. Jsem rozmazlený tvor a co se týče spaní jsem velmi náročná! Spala jsem asi hodinu a v 3.30 mě vzbudil budík na mobilu. Zbalila jsem si a vyvenčila holky a pak se vzbudila Pavla s Tomášem a jelo směr Deutschland. Musím podotknout, že u Pavly  v domácnosti žije borderka, jezevčík a dva nádherní super šikovní kříženci. Brzké ranní teploty byly chladné, takže cesta byla pohodlná a rychlá. Kousek za Drážďanama na dálnici jsem, ani nevím jak usnula. Vzbudila jsem se krátce před Berlínem a po menším bloudění jsme dorazili na místo. A tady to začalo. Nikde nikdo a jen cedule upozorňující, že právě tady se koná sedmý ročník mezinárodních závodů v dogdancing. Chvíli jsme čekali a pak podél vlakového depa se vydali ke zničené a zrezavělé bráně, která měla šikmo kliku a díry v brance. Tak tohle jsem ještě nikdy a nikde v Německu nezažila. Místo slibované haly jsme vstoupili na cvičák vedle kterého byly ovce a kozy. Našla jsem pořadatelku a zeptala jsem se jestli jsme tu správně. Pořadatelka pyšně odpověděla, že ano a že je to již sedmý ročník. V propozicích slibovaný trénink nebyl možný. A nikde nebyl seznam závodníků a veterinární dozor. Cvičák celkově vypadal sešle a uboze. Žádná čistota a nádherné překážky, jak jsem z Německa zvyklá, ale omšelé agi překážky a ohniště uprostřed cvičáku. Překvapením pro mě i Pavlu bylo to, že na takovéto akci bylo několik stánků s kynologickýma potřebama. Byla jsem naštvaná, protože kdyby se závody konaly venku nejela bych s Brituškou, protože má svá léta a na přímém slunci honit psa je podle mě týráním s hrozbou přehřátí a následného kolapsu!!! Závodníků se sešlo cca 10 a já s Pavlou. Organizátorka si nás zavolala a do bločku si napsala tužkou naše jména. Pak nám oznámila, že jsme v kategorii samy. V Klasse 1 bylo rekordních pět závodníků. V Klasse 2 Pavla se svojí Berou, která měla velmi pěknou sestavu, ale tropické teploty se podepsaly na výkonu psa. V Klasse 3 pán s erdelteriérem. Několik závodníků v kategorii Fun a tria. A na samý závěr jsme nastupovaly s Britou. Na závody jsem se ani nepřevlékla, protože jsem se nehodlala péct v kalhotech a černém tričku, když nám vlastně o nic nešlo! Ty dvě minuty na přímém slunci byly strašné a chudák Brita se snažila jak to šlo. Stejně jsem předělala sestavu a snažila se vynechat náročné prvky. Po skončení naší sestavy nás slovně porota ohodnotila. Ale to, že je Brita úžasný pes, máme skvělou sestavu a interpretaci s hudbou vím a nemusím kvůli tomu jet přes půl světa. Prostě jsme si vyjeli 400km tam i zpět jen si "zatrénovat". Další problém byl s vodou nikde netekla voda a kdyby mi milá paní od stánku nedala vodu. Angie s Britou by nejspíš umřely žízní. Slabou hodinku jsme čekali na výsledky, byli stále v šoku a umírali vedrem. Mně se navíc začala točit hlava. Pak přišlo vyhlášení a další rána cena pro všechny byla černá plátěná taška a diplom. Opravdu nedělám si srandu! Neříkám, že na každých závodech musí být poháry, ale medaile, kokardy eventuálně sošky stojí pár euro. Ještě jsem zapomněla napsat, že závodní plocha byla ohraničená kůly a šnůrou( na prádlo asi) a díky tropickým dlouhotrvajícím teplotám byla pokryta žlutou trávou jako na savaně. Bez rozloučení jsme odjeli na oběd do Mac Donaldu. Neustále jsem byla v šoku srkala sprite a masem krmila Britu. Zpáteční cesta byla pro mě coby člověka nesnášící horko očistcem. Těšila jsem se domů jako nikdy. V autě jsem napájela holky a sebe a díky Pavle- výborné řidičce jsme byly v Nupacích okolo 6hodiny večerní. Přendala jsem si věci k sobě do auta, vyvenčila holky a hurá domů. Dálnice byla skoro prázdná a v pohodě jsem dojela domů a říkám Berlín never more!!! Člověk se z chyb učí, tak to na světě chodí! Také děkuji Pavle a Tomášovi za přespání a svezení. A nyní se můžete podívat na pár foteček :-D

               

 

                 Závodní plocha...opravdu                                                     Ohniště aneb už je vám teplo? 

 

 

   

Maďarsko-Budapešť aneb stálo to za to 6.6. 2010

Závody v Maďarsku mě opravdu lákaly a po zvážení všech pro a proti jsem nakonec odeslala přihlášku. A najednou tu byl datum našeho odjezdu. Upřímně musím napsat, že co se týče tréninku se raději nebudu rozepisovat. Moje pomaturitní únava mě stála tolik sil, že jsem se zmohla jen na to pustit si den před odjezdem CD v notasu a oprášit v paměti naši sestavu. V pátek brzy ráno jsme vyjeli ve složení tři dvounožci a dva čtyřnožci. Cesta celkem pěkně ubíhala bohužel až do neblaze proslulé dálnice D1. A já tímto musím apelovat na řidiče. Prosím vás lidi zamyslete se hluboce nad sebou!!!Chováte se arogantně, hnusně a netolerantně!!!K lidem kteří troubí a házejí na vás dálková světla když ve 130km rychlosti předjíždíte skutečně nemám slov!!! Bohužel nehody na sebe nedaly čekat dlouho...je to šok vidět převrácené auto střechou na zem a okolo plačící rodinu...je to v reálu kruté a běhá vám mráz po zádech! Pak následoval asi dvacetikilometrový úsek za kterých bych s chutí propleskala ministra dopravy a naše zákonodárce. Můžete se stydět!!!! Obávám se o moje tlumiče a stav vozidla.Za tohle by vás na západě ukamenovali!!! Nezlobte se na mě, ale za 1200Kč ročně je toto sprostý a nechutný! Není to ani k smíchu ani k pláči, ale k hlubokému zamyšlení nad tím, kam mizejí peníze daňových poplatníků. Krátce před hranicemi jsme zakoupili slovenskou dálniční známku u benzinky, kde nám milá paní prodavačka popřála hodně štěstí ,když se dozvěděla kam jedeme. Bratislavou jsme projeli plynule a najednou tu byly hranice s Maďarskem. Před hranicemi jsme šli koupit dálniční známku a tady to bylo opravdu kuriózní. Místo dálniční známky nám prodali kus papíru s nějakýma číslama a musela jsem do bločku napsat SPZ a podepsat se. Pána za okýnkem jsem se překvapeně ptala jestli  je to OK...odpovědí mi bylo zakývání střapatou hlavou:-D V Maďarsku jsme se stavili v mekáči a jelo se dál. Musím napsat, že maďarské dálnice jsou proti naším opravdu luxus! Dorazili jsme do Budapešti a po hodině bloudění jsme konečně našli pension Helios. Vybrala jsem opravdu dobře pension byl za městem v klidném a tichém prostředí. Paní recepční byla milá a zajímala se kolik máme psů a jestli někdy byli v hotelu. Po vyjmenování všech zemí, kde naše holky byly se paní recepční usmála a dala mi klíč:-)) Pokoj byl pěkný a prostorný a večer následovalo venčení v luxusní čtvrti. Jedna krásnější vila než druhá a velmi rozmanitá paleta plemen. Někteří si běhali po luxusní zahradě a někteří byli bohužel uvázaní na krátkých řetězech u špinavých boud. Velmi mi jich bylo líto a dosmrti nepochopím proč si někdo bere psy a pak jím není schopen zajistit slušný život! Pak následovala konečně sprcha a postel. Ráno jsme museli brzy vstávat a dojít na luxusní snídani. Snídaně ve stylu švédských stolů byla opravdu výborná a hlavně se nakradlo maso pro psy a jablka pro morčata:-D Bohužel díky navigátorce opět následovalo bloudění na závody. Dnes ,už vím jak je to jednoduché a kde jsme udělali chybu. Díky ochotným kolemjdoucím jsme naštěstí dorazili včas. Závody se konaly za Budapeští v přírodě. Po registraci a zaplacení startovního poplatku jsem vyvenčila holky a všimla jsem si útulku vedle závodiště. Byli zde nejrůznější zvířata. Stará rezavá kobyla, ovce,koza, vietnamské prasátko, želvy, které byly zabaveny pašerákům na letišti, slepice,holubi a také koťátka a štěňátka. Bylo mi opravdu smutno.Máma to nevydržela a  musela odejít. Dozvěděla jsem se, že většina zvířat byla týrána nebo se jich jejich původní majitelé zbavili, protože se jim prostě "nehodili". Já věřím na boží soud a doufám, že tyto lidské zrůdy a kreatury trestu neujdou!!!  A pak jsem se šla pomalu připravovat a byla jsem opravdu ráda, že jsme šli dopoledne, kdy slunce ještě tolik nepálilo. Brituška byla úžasná, cvičila nádherně a na její věk neuvěřitelný výkon. Po skončení sestavy projevovala svojí typickou radost a pak mě potěšilo, když mi Monika řekla, že to byl nejlepší výkon. Monika zaslouženě vyhrála Klasse 1. V Klasse 3 byla jediná závodnice a bohužel to byl nejslabší výkon. Mezitím začala teplota stoupat a já jsem holky každou chvíli napájela. A abych to zkrátila s Britou jsme vyhrály Klasse 2. Měla jsem obrovskou radost:-)) Pak jsme odjeli do Budapeště, kde jsem se po zmrzce zašila do parku. Holky opravdu nemohly a tropické teploty byly šílené. Bohužel povodně zatopily nábřeží a pod náma pod mostem hučela divoká a špinává Dunaj. Bylo to děsivé a depresivní. Ještě musím napsat, že když jsem si holky fotila před nějakou budovou, tak si je začali fotit japonští turisti:-)) V Budapešti je velmi rozšířeným plemenem vipet v parku jsem jich potkala několik a na ulicích taky. Nevím proč opravdu jich bylo všude plno. Večer jsem si dala maďarský langoš, který byl dobrý, ale chutnal jako u  nás. A jelo se domů. Bohužel na slovenské dálnici kousek za Bratislavou nám došel benzín..ukazatel paliva totiž občas stávkuje:-(( zachránili nás milí slovenští manželé s dcerou Dianou. Byli úžasní a dokonce s námi jeli k benzince. A teď to přišlo!!! Ukázalo se, že mají doma 11 koček a bílého špice a tak jsme v 11hod. v noci kecali na benzince. Vyndala jsem holky z kufru, že je napojím a vyvenčím a pán se mě ptal jestli si může Britu pohladit. Řekla jsem mu, že cizí nemusí a bohužel ty co mě neposlechli pokousala. Pak když jsem dávala Britu zpět do kufru tak se k ní sklonil, že se jí pokusí pohladit a Brita vyjela, zcela vážně a razantně...slyšela jsem cvaknutí zubů na prázdno a zastavilo se mi srdce. Pán byl v šoku a ohledával si ruce a řekl, že cítil její zuby na čele. Britu opravdu není radno provokovat!!! Kdyby včas neuhnul obávám se, že by ho Brita skalpovala. Velmi si hlídá auto a navíc byla dost unavená. Díkybohu se nic nestalo. Poděkovali jsme a vyjeli směr dálnice a najednou naši slovenští přátelé vyjeli za náma a troubili. Zastavím a dávají mi můj mobil, na kterém jim máma ukazovala fotky a vybil se a tak ho dala k nim do auta dobít. Jako přijít o mobil podruhý a tentokrát na Slovensku bych asi nepřežila!!!! A pak se jelo směr domov. Akorát stále rozkopané Brno je opravdu síla!!! Po všech karambolech a dobrodružstvích jsme dorazili ve 3hodiny ráno domů. A já říkám nebyla jsem v Maďarsku naposledy!!!

     

 

Hradec Králové-Zlatá překážka aneb stydím se (17.-18. 4. 2010)

Naše první agi závody v letošní sezóně provázela řada náhod a naprostých absurdních situací.Bohužel celou zimu jsme netrénovali.Nebylo kde a nebyl čas.Týden před závody jsem si začala říkat, že by nebylo od věci vytáhnout ze stodoly překážky a zaběhat si...ale nebyl čas,chuť a pršelo:-) A tak jsme v sobotu brzy ráno vyrazili směr jih.Do areálu malšovické jízdárny jsme dorazili na poslední chvíli, ale stihli jsme to! Počasí vypadalo nadějně a během chvíle jsme si našli místečko nedaleko parkuru.Od nepříjemné události v Rakousku trpím stihomanem.Všichni mi chtějí všechno ukrást. A tak jsem se během hodiny několikrát podívala jestli mám mobil,peněženku,klíče od auta atd. A když jsem někam šla, tak samozřejmě s peněženkou,mobilem atd.Prostě a jednoduše jsem byla psychicky rozhozená a každého jsem doslova rentgenovala.Zkusila jsem si s Arny zacvičit poslušnost a celkem mě to uklidnilo.Stále jsem byla nervózní,jak Brita zvládne překážky a jestli nic nezapomněla. A krátce, před startem jsem nechala Britu pohrát si s Arny. A najednou Brita vykvikla a začala kulhat.Seřvala jsem Arny a běžela jsem strachy k Britě.Moje šampionka to nakonec rozchodila,ale byla jsem pěkně rozhozená. A na parkuru to bylo vidět! Britě jsem dávala pozdě povely a když, to vypadalo nadějně...jsem já nána zapomněla, že se jde do tunelu dvakrát a byla to diskvalifikace.Chudák Brita se začala pořádně rozbíhat do cíle.No co se dalo dělat. Jsou horší věci na světě! A druhý běh jumping jsem byla méně nervózní, ale pozdě jsem Britu navedla do slalomu a pak díky mé nervozitě vynechala laťku a já něvěděla kterou a pak vrchol dne nevěděla jsem, kde je pravá a levá strana slalomu.Bez komentáře, prosím! Moc dobře vím, že se do slalomu nabíhá z pravé strany, ale v tom stresu to prostě nešlo:-)) Zbytek parkuru jsme doběhly s Bis čistě, ale stálo nás to trestné body za čas. Odpoledne jsme si vzpomněli, že doma kočky nemají vodu, ani krmení. A museli jsme předčasně odjet. V autě bylo horko jako na Sicílii a doma jsem zjistila, že jsem spálená.Totálně vyčerpaná jsem lehla do postele a během pár vteřin jsem usnula. V neděli ráno se mi opravdu vstávat nechtělo, ale sluníčko mě přeci jenom vzbudilo.Byla jsem ráda, že druhý den jsme běhali v hale.Byl tu pěkný chládek a povrch neklouzal.Potkala jsem tu mojí kámošku Lucku Šárovcovou a její nový přírůstek do smečky, křížence pudla a čivavy. Puci je moc roztomilý pejsek a naprosto originální:-)) Taky musím poděkovat Romče Ptáčkové za focení a pogratulovat jí k úžasnému úspěchu v Hradci. A taká její kámošce za pokec hlavně o psech. Také jsem viděla nádhernou hnědou kelpii a překrásnou kříženku. No a tak jsem se seznámila s jejich paničkou. V hala Brituška ještě nikdy neběhala, ale povrch vůbec neřešila. První běh agility nám celkem sednul, ale zase se nám stal osudným slalom.Příliš brzy jsem pohybem těla naznačila konec, a pak jsem zapomněla, která to byla laťka.Naštěstí nám paní rozhodčí poradila:-D za což jí patří velký dík! A druhý běh nás slalom, už netrápil. Bohužel předposlední překážka mě zaskočila.Místo okolo mi Brita zčistajasna proskočila překážkou a byl do DISK:-(( Lucka říkala, že to nebyla moje chyba, ale asi jo. Pes reaguje především na pohyby těla a já šla moc brzy na překážku.Tenhle disk mě velmi mrzel.Venku začal foukat vítr a v hale jsem musela rychle zavřít oči, aby moje oči a kontaktní čočky nepřišly k úhoně. Také kombinace písku s pilinami dělá docela nepořádek v boudičce a v taškách:-( Naprosto vyčerpaná jsem sedla na židly a těšila jsem se domů. Při závěrečném vyhlášení vitězů jsme nečekaně skončily s Brituškou na bedně a s bronzovou medailí na krku:-) Ceny pro veterány byly pěkné a závody skončily v odpoledních hodinách.Velmi jsem se styděla za to, co jsem celý víkend předváděla na parkurech.Dávám si předsevzetí:JE TU JARO A MY BUDEME PRAVIDELNĚ TRÉNOVAT!!! Hádající se skupina romských spoluobčanů za KFC byla pouze třešničkou na dortu celého agi víkendu. A já opravdu nebudu řešit, zda byl kocour Mikeš, Josef Lada nebo kozel Bobeš rasista...Tak všem agiliťákům zdar!

 

 

 

Langenwang (Rakousko) aneb smrt zlodějům

Úvodem musím napsat, že na tuto cestu, jen tak nezapomenu. V pátek dopoledne nanosím věci do auta. Holky se uvelebí v kufru na dekách a vyrážíme směr Žižkov, kde k nám měla přisednout Vanda se svojí smečkou a Lucka s Angelem. Člověk míní, ale starý a unavený motor mění. Mezi Jičínem a Mladou Boleslaví se můj citrouš rozhodl, že tady pro něho cesta definitivně končí.Úžasná situace! Sedíte v autě se psama, kolem vás sviští auta a každou chvíli na vás čekají holky, které na vás spoléhají s odvozem. Během čekání na odtah mi několikrát volala Vanda. Myslela jsem si, že cesta pro nás definitivně skončila. Vanda s Luckou mezitím sehnaly náhradní auto, ale vyskytl se další problém. Vanda s Luckou i přesto, že vlastní řidičské průkazy neřídí ani jedna. A tak jsem podstoupila oběť a jela jsem sama busem na Černý most. Cestou na Žižkov mi bylo sděleno, že auto je červený VW Golf, diesel a na mě zbývala jen maličkost: odřídit těch 1200 km naprosto sama. S mým citrouškem bych byla naprosto v pohodě, protože řídím ráda a řízení ve tmě přímo miluji. Naskládali jsme se všichni do auta a vyjeli směr Podkrkonoší. Naštěstí mi auto výborně sedlo a řídilo se mi úžasně. Doma jsem do auta hodila svoje věci a Brituška si vyskočila do kufru a jelo se dál.Tmou a nocí jsme jeli vstříc svému osudu. Několik kilometrů před Hradcem Králové se před náma vynořila dodávka s velmi depresivním obrázkem smrtky s kosou a nápisem JEDNA,DVĚ SMRTKA JDE.KDY SI PŘIJDE PRO TEBE? Opravdu úžasné! Noční krajinou jsme dojeli do Jihlavy, kde na nás čekala další horor story. Najednou jsme vjeli do mlhy, začalo být chladno a po vyjetí kopce to přišlo. U pravé krajnice v mlhách stál  muž s neoholenou, zjizvenou tváří a s nějakou holí. Co tam dělal, sám v noci a daleko od nejbližšího stavení se nejspíš nedozvíme. Naštěstí nás, až do Hatí nic podobného nepotkalo. U místního kasina jsme vyvenčili pesany a jelo se dál. Zdárně jsme projeli Vídní a po menším bloudění jsme ve 3 hodiny ráno dorazili do našeho pokoje číslo 6. Ubytování bylo naprosto úžasné. Pohodlné postele, teplá sprcha. A narozdíl od švýcarského ubytování neprůhledná sprcha!!! Naštěstí jsme si mohli přispat, protože veterinární přejímka byla od 12.hodin. V sobotu byli neoficiální kategorie a tak jsem se kochala pohledem na zahraniční konkurenci. Areál byl čistý, prostorný a vzdušný. Pořadatelé milí a vstřícní.S mojí němčinou jsem se bez problému domluvila. Závodní plocha byla pokryta zeleným kobercem, který byl každou chvíli luxován. Opravdu rozdíl oproti chlupatému a špinavému koberci u nás. Večer jsme se šli projít a navečeřeli jsme se v útulné restauraci s milou obsluhou. Druhý den v neděli vše probíhalo celkem podobně. Odpoledne přišla na řadu kategorie veteránů, kde jsem startovala také já s Brituškou. Jako jediní  v této kategorii jsme hájily s Brituškou české barvy. Tehdy jsem ještě netušila, jak se během chvíle vše změní. Bohužel takto to v životě chodí. S Brituškou jsme si odtančily naší sestavu. Brita pracovala velmi precizně. A pak se to stalo. V místnosti v patře, kde byl koberec na kterém se soutěžící rozehřívali a kromě nás a pár závodníků tu nikdo věci neměl, mi zmizela fialová taštička ve které jsem měla mobil a asi 16 euro. Byla jsem naprosto v šoku a hystericky jsem hledala, kde se dalo. Samozřejmě bez úspěchu! Mezitím mě prozváněla Vanda i máma z Podkrkonoší, ale mobil byl vypnutý.Nechápala jsem, proč to někdo udělal. Mobil byl naprosto bezcenný a starý. Bohužel pro mě měl nevyčíslitelnou hodnotu. Fotky focené v Rakousku, videa, kontakty. Ne nikdy by mě nenapadlo, že zrovna v Rakousku se mi tohle přihodí. Ještě bych pochopila kdyby někdo vzal peníze, ale starý mobil??!! Navíc potenciální zloděj riskoval, že může být kdykoliv přistižen, protože jsme do místnosti každou chvíli chodili. Hledat mi pomáhali i místní pořadatelé a ostatní soutěžící. Pořadatelé se velmi styděli a omlouvali se mi. Prý taková situace není u nich typická. Jaký paradox!! Občas si říkám, že to zloděj, asi nebyl, protože v místnosti byla kamera, notebook a holkám se nic neztratilo. Třeba se taštička, která ležela na boudičce zalíbila nějakému dítěti a pak, už bylo pozdě ukradený mobil vrátit.Utěšuji se tím, že se mohlo stát něco horšího a věřím tomu, že na každého jednou dojde. A věřte, že dojde i na toho zlodějíčka!! Bohužel se nedalo nic dělat a po převzetí kýčovité sošky psa za třetí místo v kategorii veteránů jsem vyjeli domů.Musela jsem Britu odvést domů a pak zpátky jet na Žižkov. V tři hodiny ráno jsme luxovali auto a pak bloudili půl hodiny ulicí kdesi na Žižkově, protože si Lucka nedokázala vybavit příslušné místo, kam jsem měla zaparkovat auto. Po přespání u Vandy jsem v pondělí ráno odjela domů. Unavená, otrávená a zklamaná jsem došla domů. Kdybych mohla vrátit čas, tak bych se na nějaké závody vykašlala (a jak mi radil automechanik u kterého můj citrouš dojel) jela domů a dala si sprchu.Bohužel jsem za cenu velkých obětí a ztrát neuposlechla osud, který mě nasměroval zpět domů. Fotky přirozeně nemám:-(( A co bych napsala na závěr..? Asi to, že bychom měli naslouchat naší intuici a věřit na osud. Kdybych tak mohla vrátit čas.....

Vídeň-EXOTICA Dogdancing Turnier aneb velké zklamání

 Když jsem se v září dozvěděla o závodech ve Vídni,tak jsem neváhala a ihned se přihlásila.Byla jsem zvědavá na organizaci a atmosféru v Rakousku.A tak jsem v pátek odpoledne vyjela směr Úvaly,kde jsme měly nocovat s Vandou.Po příjezdu do Úval(za hluboké tmy),jsem začala hledat ulici,kde bydlí Iveta s rodinou.Pro jistotu jsem se na cestu byla zeptat v místní vinotéce,kde se natáčelo zákazníkům víno do pet lahví.Během těch několika minut,jsem načichla pořádně vínem.Díky Bohu mě policejní hlídka nezastavila,neboť nevím,jak bych já naprostá abstinentka vysvětlovala alkoholický odér:D Zdárně jsem našla Ivetin dům a zaparkovala,před ním.Pak jsem si s Britou prošla a zmapovala nejbližší okolí.Po vřelém přijetí a ubytování se čekalo na Vandu,která měla dorazit vlakem.Po příjezdu Vandy,jsme povečeřeli výbornou večeři a šli jsme venčit.Procházely jsme se s Vandou vilovými čtvrťemi a kecaly o všem možném.A když jsme si myslely,že jsme se nadobro ztratily,tak jsme vyšly před Ivetěným domem.Pak jsme se uložili ke spánku a slíbili si,že budeme brzy spát.SLÍBILI!!!Bohužel spát prostě nešlo!S Vandou jsme totiž,toho tolik zažily a prožily,že nikdo nemá,ani zdání.Probraly jsme bývalé i současné spolužáky,milence,psy atd.Navíc u Ivety v obýváku je velmi zajímavá knihovna.A v 1.30.ráno jsme si řekly BROU NOC!A v 3.30.nás vzbudila Iveta.Fakt otřesné!!!Po krutém vzbuzení jsme sedli do auta a vyjeli směr neblaze proslulá dálnice D1.Chvílema jsem se snažila spát,ale moc to nešlo:-( Pak jsme v malebné obci nedaleko Moravských Budějovic přesedli k Ladě do auta a jelo se dál.Kousek před hranicemi nás zastavila silniční hlídka.A na hraničním přechodu(asi dostali echo,že se k hranicím blíží nebezpečná individua)nám kontrolovali několik minut doklady.To jsem co je SHENGEN ještě nezažila!Výstaviště naproti Prateru,jsme díky navigaci našli bez problémů.V hale se kromě Dog Dancingu konala ještě výstava koček,morčat a také hadů.Bohužel závody byly šílené.Jen tak jako mimichodem nám oznámili,že závody začínají o hodinu později.Fakt síla!Okamžitě mě poznali staří známí z Eringu a rovněž kritizovali organizaci závodů.Když se konečně začalo,tak po každém soutěžící následovali triky.Kde se mohli předvádět různé psí kousky.Nakonec vyhrála dáma s dvěma kříženci(zřejmě teriérů),která měla pěkné a originální vystoupení.Kromě naší výpravy dojela,také Emilka s novým přírůstkem mudi Elsou.V kategorii Klasse 1,mě žádná sestava nenadchla.Při vyhlašování výsledků jsem se nestačila divit.Psi,kteří měli propracované sestavy a originální prvky skončili téměř poslední.My jsme s Britou skončily na pátém místě.Před nás dali šeltii,která štěkala a zlatého retrívra,který opakoval šest stejných prvků.Vyhrála závodnice se psem,která v polovině musela sestavu přerušit.To naprosto chápu,ale co mi připadalo nefér vůči ostatním závodníkům je,že závodnici paní rozhodčí hodila uzel se kterým motivovala psa.To se mi fakt nelíbilo.Závody byly dlouhé,nudné a velmi vyčerpávající,jak pro psy tak pro závodníky.Celkově jsem  byla velmi zklamaná!V Klasse 2 byly dvě závodnice,naše Iveta s Toschim a rakouská závodnice.Ivetina sestava se mi velmi líbila.A tak nechápu,jak mohla mít Iveta stejný počet bodů jako závodnice se psem,který proštěkal celou sestavu a navíc kousal do šatů své psovodky.V Klasse 3 byly tři závodníci a úroveň této třídy byla,snad nejslabší celé soutěže!!!Vyhrála Vanda s Brandy na sestavu Drunken Sailor.Po vyhlášení výsledků,jsem se těšila moc domů!Poskládali jsme se do auta a vyjeli směr Tschechien.V malebné obci Litohoř jsme se stavili na večeři.Mimochodem výborné!Po přesednutí zpět do Ivetěnýho auta jsme odvezli Vandu na Žižkov a po dojetí do Úval,jsem přesedla do mého citrouška a vyjela směr Podkrkonoší.Na závěr musím podotknout,že cestou domů,jsem zachránila život ježkovi,zajícovi a srně,která mi zčistajasna vběhla pod kola.Stačilo pár centimetrů a srnka by byla v srnčím nebi.

Mistrovství republiky v Dogdancing aneb to by se na MR stát nemělo

Letošní MR se konalo při MVP v Letňanech.Velmi dlouho jsem zvažovala start na této soutěži a to hned z několika důvodů. Nakonec jsem se rozhodla zúčastnit.A tak jsem se s Britou přihlásila do divize C.Původně jsem se přihlásila do divize A,ale nakonec jsem se si to rozmyslela.Stejně u nás dodnes nikdo neví,jak hodnotit tuto divizi.A většinou vyhraje tým,který má do této divize opravdu daleko.Brzy ráno jsem vyjela směr Letňany a byla jsem zvědavá,jaké to letošní mistrovství bude.Bohužel mělo několik velmi vážných nedostatků!Parkoviště bylo poměrně daleko.A tak mě začalo vadit,že kdykoliv jsem si pro něco do auta musela jít,čekala mě cesta přes celé výstaviště.Na taneční ploše byla místa,kde mohl přijít k úrazu nejen psovod.Navíc v hale byla poměrně zima.Zezačátku jsem ji nepociťovala,ale když si člověk na chvíli sednul a nehýbal se,tak mu byla pěkná zima.Jediné co se mi líbilo bylo,že díky MVP byl počet diváků vysoký.Tak by to mělo vypadat na každých závodech!Zahájení MR se zpozdilo o hodinu,to mě fakt naštvalo.Myslím si,že tyto prostory nejsou moc vhodné a určitě by bylo lepší MR nepořádat,než v takových podmínkách!Po tomto úvodním problému se konečně začalo divizí A.Stále většina závodníků nepochopila tuto divizi.Bylo vidět několik opravdu pěkných výkonů.Osobně mě,ale žádná sestava nijak nenadchla.V divizi B mě velice překvapila začínající závodnice Alena Růžičková,která skončila na druhém místě.A pak následovala divize C,kde jsem startovala s Brituškou.Vybrala jsem si písničku z filmu Madagaskar a převlékla jsem se za kohouta.Brita cvičila nádherně.Rychle,přesně a s radostí!Po rozhovoru s moderátorkou Gábinou Šmídovou(která mimochodem kladla normální otázky)jsem čekala na hodnocení poroty.Belgická rozhodčí Marlen van Hees mě ohodnotila výborně,k tomu jsem neměla výhrad.Ale hodnocení našich rozhodčí,absolutně neodpovídalo našemu výkonu.Nechci nikomu sahat do svědomí,že nás chtěl záměrně poškodit,ale už i na loňském MR mi nejvíce bodů daly anglické rozhodčí.Ale to o něčem vypovídá:-)Určitě mi udělalo radost,že mi belgická rozhodčí dala stejný počet bodů,jako například Vandě s Brandou.Navíc ještě k tomu je Britušce 11 let,takže neuvěřitelný výkon.Divizi D zaslouženě vyhrála Lucka s Angelem.Myslím si,že Lucka jako jediná umí opravdu tančit.Má nádherné pohyby a skutečně se pohybuje do rytmu hudby.Naopak se mi nelíbilo hodnocení Danči s Rorinkou.Její sestava se mi moc líbila a nechápu,jak se může umístit pes,který celou sestavu proštěká.To,že se na vyhlášení výsledků čekalo tři hodinu nebudu,ani komentovat.Ve volném čase jsem si prošla haly s chovatelskými potřebami a zašla se podívat na kelpie.Téměř všichni diváci odešli s komentáři,co je to za organizaci.Vůbec se jim nedivím.Pak konečně došlo na vyhlášení výsledků.Fakt mě mrzí,že se nehledí na to,aby pes pracoval s radostí.Je jedno,že pes předvádí několik prvků,ale bez radosti a se staženým ocasem.Britěn nedoceněný veselý a temperamentní výkon od českých rozhodčích nás odsunul na čtvrté místo.Nechápu,že se může umístit pes,který se bojí,pracuje pomalu a má celkově smutný projev bez radosti.Ale bohužel takto to u nás chodí.Nehodnotí se výkon psa,ale psovod.Sponzoři byli štědří a tak všichni účastníci dostali granulky,pamlsky a hračky pro psy.Dále nepochopím člověka,který tvrdí,že s Dogdancingem končí a pak se objeví na MR.Po vyhlášení mi pomohla Renata s věcmi do auta a hurá domů.A co jsem jsem si z letošního MR odvezla? Velké zklamání ze špatné organizace,chladné atmosféry,celkového hodnocení a pořádnou rýmu.Z Letňan jsem domů vyjížděla za tmy a cestou jsem přemýšlela,jestli se příští rok zúčastním.Britušce bude 12let,bude starší a možná unavenější.Brita mě přesvědčila o opaku. Poté co jsem dojela domů a vypustila holky z auta,tak začala Brita kolem baráku běhat maraton a vyzívala Arny ke hře.Doma pak skákala po sedačkách a hrála si s uzlem.Nejevila sebemenší známky únavy!Tak uvidíme:-)Brita se vymyká všem definicím starých psů.Stále vyžaduje několikahodinové procházky,cvičení atd.Doufám,že se najde vhodnější místo pro konání MR.A jsem zvědavá,jaké bude složení poroty.Celkově jsem z českého Dogdancingu zklamaná.Většina závodníků je rozhádaná a vedou se žabomyší války.Na zahraničních závodech to pak vypadá,ža ač jsme malá země,tak nedržíme spolu.A vrhá to na naši republiku špatný stín.Nedivím se,že většina mých klientů dělá a bude dělat Dogdancing jen rekreačně pro svoji radost a potěšení.V agility a všude jinde to funguje,ale v Dogdancingu jako kdyby to bylo zakleté!!!Quo vadis Dogdancing?

 

---

 

---

 

Hradec Králové-Zlatá překážka aneb mrznutí v Malšovicích(17.-18.10. 2009)

Na agility závody,jsem se těšila z několika důvodů.Ale ten hlavní byl,že uvidím australskou kelpii Arii s její paničkou Martinou.Ve středu u nás napadlo několik centimetrů sněhu.Takže jsme toho moc nenatrénovali.V pátek jsme jeli za hustého sněžení přezout našeho citrouška.A já jsem pomalu začínala přemýšlet,jak to v Hradci všichni přežijeme.Naštěstí pořadatelé informovali,že v Hradci nesněží a v areálu,je tráva s bahnem.A tak jsme brzy ráno vyjeli ve složení:já za volantem,máma na sedadle spolujezdce a Brita v boudičce v kufru.Mámu jsem chudáka vytáhla,aby se podívala na Arinku a viděla,co ji za pár měsíců bude devastovat zahrádku:-)Sotva jsme vyjeli z Podkrkonoší,po sněhu,ani památky.Za necelou hodinku,jsme dorazili do jezdeckého areálu v Malšovicích.Skutečně po sněhu,ani památky.Dokonce bylo v Malšovicích tepleji,než u nás.Po registraci,jsem se vydala za Arií a její paničkou.Arinka nejen,že je pěkná,ale i rychlá.V jumpingu,agility,zkoušce LA-1,nebylo rychlejšího psa.Mámě se také Arinka líbila.Já se moc těším,až budu mít svoje kelpiátko doma.V areálu,byla také kantýna s výborným zázemím.První den,tedy v sobotu bylo pod mrakem.Ale díkybohu nesněžilo,ani nepršelo.Kromě mnoha starých známých,jsem poznala i nové agiliťácké tváře.A teď se dostanu k tomu hlavnímu.Britušku jsem nechala v boudičce v autě,aby náhodou nemrzla.A potom,co jsem se podívala na pár běhů.Jsem šla Bis vyvenčit a trochu ji protáhnout.Veteráni měli běžet,asi za 20 minut.A tak,jsem se Britě věnovala a celou dobu jsme cvičily dogdancingové prvky a pak se přetahovaly o vodítko a všelijak blbly.Brita byla pěkně rozdováděná.A pak přišla ta chvíle....nastoupily jsme na jumping.A Brita běžela rychle,jako ještě nikdy předtím.Na parkuru u nás na zahradě běhá,že jí sotva stačím,ale na závodech,je to horší.A kdybych ji nenavedla špatně do slalomu.Tak jsme mohli mít i lepší čas.Ale i tak,jsem byla spokojená 42,08.Ani jsem tomu nevěřila.A Britušku jsem samozřejmě pořádně pochválila.Asi to bylo tím,že jsem se jí plně věnovala.A nebo možná dobrou aurou v Malšovicích.Také úžasní rozhodčí manželé Lukáčovi,ze Slovenska na mě působí velmi pozitivně:-D.Agility jsme zaběhly bez chyby a s výborným časem.Díky tomu,na tyto závody nikdy nezapomenu!A já jsem konečně přišla na to,jak Britušku motivovat.Zbytek dne jsem trávila drbáním,posedáváním v kantýně a mrznutím.V součtech jsme skončili na 2.místě.Akorát,mě velice mrzelo,že veteráni kromě granulí nedostali vůbec nic.Po vyhlášení výsledků jsme vyrazili domů.Druhý den,v neděli jsem dorazila po poledni a prošvihla jsem jumping.Prostě bez komentáře!!!Chudákovi Britě to kazím,jak to jen jde!A tak jsme si zaběhli pouze agility.Parkur jsem ve stresu proběhla a doufala,že jsem si vše zapamatovala.Brita ze mě cítila nervozitu a hlídala si mě.Ale i tak běžela rychle a snažila se.Bohužel díky mojí nervozitě vyběhla ze slalomu(nikdy předtím mi to neudělala).A já jsem pro jistotu slalom zopakovala.Zbytek parkuru,jsme doběhly bez chyby,bohužel s trestnými body za čas.Během odpoledne na nás vykouklo sluníčko.Bohužel,jen na chvíli.Veteráni opět nic nedostali,tak mě,ani tolik nemrzelo,že jsem propásla jumping.Po rozloučení s paní Kalábovou a ostatními agiliťáky,jsme promrzlí sedli do auta a hurá domů.Na závěr musím napsat,že jsme se cestou domů,stavili v KFC,kde jsem Britušce za odměnu dala kuřecí plátek.Závody byly dobře zorganizované a nebýt toho,že veteráni nic(kromě krmení)nedostali vzpomínala bych na tyto závody,jako na moje nejlepší.

 

---

 

 

---

 

Internationales Dogdance Nachtturnier Ering aneb Pasov nikdy více

Když jsem na internetu objevila,že se budou v bavorském Eringu konat noční závody v Dogdancing s mezinárodní účastí ,tak jsem neváhala a rozhodla jsem se s Britou přihlásit.A tak mě ráno 13.6.2009 v den našeho odjezdu,vzbudil budík v nekřesťanskou ranní hodinu.Podívala jsem se z okna ven a lilo jako z konve.A navíc foukal vítr,až se stromy prohíbaly.Řekla jsem si,že závody začínají pozdě večer a chtěla jsem vlastně vyjet tak brzy,abych se vyhla případnému horku a dopravní zácpě.A tak jsem si lehla a znovu usnula.Vzbudila jsem se,až po 9.hodině a začala jsem se chystat na cestu.Těsně před odjezdem,mi přišla sms od mojí kamarádky Saši.Zda jsem,už neodjela a že by se mnou ráda jela.Za 10 minut jsem,už brzdila v Pace před Sašeným domem.Směr Německo jsme tedy vyjely Saša,Brita a já.Cesta nám pěkně ubíhala.Kousek za Příbramí jsme se stavili v jednom motorestu na kroketách.Fakt se jim povedly.A Brita mezitím prozkoumala okolí motorestu.Před Strakonicema se mě Saša zeptala,kam že to vlastně jedeme na ty závody.A tak jsem si uvědomila,že jsem vlastně Saše neřekla,kam že to jedeme.Po zjištění,že jedeme až do Bavorska se Saša trochu překvapeně podívala.Ale nakonec řekla,že nevadí a že nás čeká pěkný výlet.Cestou jsme se zastavili v jihočeských Hošticích a prohlédli jsme si místní(dnes už bývalý)kravín a ostatní místa proslulá díky filmové trilogii Slunce,seno...Saša fotila,co se dalo a Brita se odmítla napít hoštické vody ze hřbitova.Musím napsat,že když jsem tu byla poprvé,tak jsem byla docela zklamaná.Nic moc tu k vidění není a hlavně jsou Hoštice mnohem menší,než v televizi.Hraniční přechod Strážný(naprosto osamocený),díky SHENGENU jsme projeli a pokračovali dál,vstříc novým dobrodružstvím.Vše probíhalo v pohodě do doby,než jsme vjeli do Pasova.To,že jsme přes hodinu  bloudili,radši pomlčím.Gymplačka a vysokoškolačka,taková ostuda.Ale na naši obhajobu musím napsat,že směrové tabule jsou naprosto nepochopitelné.Po hodině bloudění,jsme toho měli plné zuby.A tak jsem zajela k luxusní vilce,rozhodnutá se zeptat domorodců.Bylo mi jedno,kdo nám otevře.Zda milá německá rodina,člen pasovské mafie nebo žárlivá manželka.Po zazvoní se ozval bzučák a my jsme vstoupili do vily.A tam nikdo.Saša zůstala u dveří a já jsem vyšla schody a nahoře stála postarší dáma s westíkem.Řekla jsem jí,jaký máme problém a že se chceme dostat.Měla jsem s sebou mapu a tak jsem téměř vše rozuměla.Bohužel nás paní poslala na dálnici v protisměru.Z dálnice jsme sjeli nejbližším výjezdem.A byli jsme zpátky v Pasově,ale alespoň jsme si prohlédli centrum a to několikrát :- ) U benzinky za městem nám konečně poradili,že máme jet Richtung Salzburk.Konečně jsme se dostali na dálnici v správném směru a museli jsme se zasmát našemu bloudění.Fakt to našlo vydržet!Díky našemu bloudění a zastávce v Hošticích jsme dojeli do Eringu minutu před koncem přejímky.Konkrétně v 18.59.:-)) Pořadatelé byli velmi milí a řeklo mi,že jsme se nemuseli stresovat.Klidně by na nás počkali.Po zaparkování jsme se šli projít do nedalekého kamenného lomu.Ering je spiš vesnice,než městečko.Ale pro psy je to určitě lepší,už kvůli venčení.Čekala jsem,že Brita bude po několikahodinové cestě unavená.Ale vůbec ne,běhala v lomu a skákala v poli jako srnka.Ostatní závodníci byli mooc příjemní a pořád se mě na něco ptali.Občerstvení bylo výborné a dokonce tu bylo několik stánků s pamlskami pro psy.Seznámila jsem se s paní z Norimberka,která žila několik let u nás.Stále mluvila výborně česky.A mně pochválila mojí němčinu:-)Pěkně jsme si popovídaly.V 20:30 začalo slavnostní zahájení a já jsem se začala pomalu připravovat.Brita překypovala energií a skákala na mě,jako smyslů zbavená.Naše sestava SHREKA,měla obrovský úspěch a potlesk byl téměř nekonečný.Brita cvičila perfektně.Rychle a přesně.Akorát závodní plocha byla oproti našim celkem malá(cca 15:10m).Po zkončení naší sestavy začaly přicházet gratulace ze všech stran.Britušku jsem,po obrovské pochvale odvedla do boudičky a se Sašou jsme koukaly na ostatní soutěžící.Mně osobně se nejvíc líbila jedna z pořadatelek Regina se svojí mladou fenkou australského ovčáka.A také rakouská soutěžící s fenkou greonendala.Mezitím se venku setmělo a ochladilo se.Tak jsem šla Britu přestěhovat do kufru.Přesně o půlnoci proběhlo vyhlášení výsledků.No a s Brituškou jsme vyhrály kategorii Senioren(veteráni) s 389 body ze 400 možných.Po předání poháru jsem zjistila,že na našem poháru je datum 13.6. 2010 :- ) Šla jsem pohár "reklamovat" a pořadatelé se mi omluvili a nabídli mi jiný obrovský pohár.A také mi řekli,že musíme příští rok přijet zase,že tam vlastně na nás čeká pohár.Já jsem,ale výměnu odmítla.Po vyhlášení se mě všichni ptali,kde budeme spát.A já jsem odpověděla,že musíme jet zpátky domů.Tak nám popřáli šťastnou cestu a pogratulovali nám k vitězství.Zpáteční cesta domů nočním Německem probíhala bez problémů.Kousek za hranicemi usnula Saša.Také se musím pochlubit,že jsem poprvé v životě viděla lišku,asi z metrové vzdálenosti.Seděla u silnice,jako kdyby jí to tam všechno patřilo.A ani se nenamáhala skrýt nebo utéct.Před 6.hod.ranní jsem Sašu vyhodila v Pace a pak jsem se mooc těšila do postele.Závody se nám moc líbili a doufám,že nás příští rok nic nepřekvapí.Ráda bych také tímto poděkovala Saše,za příjemnou společnost a navigaci během bloudění v Pasově.Saši díky :-)       (výsledky a propozice na příští rok na www.dogdance.info)

 

---

 

---

ITÁLIE-Lignano aneb směr jih

S myšlenkou vyrazit k moři s naší psí smečkou,jsem si pohrávala dlouho.Bohužel veškeré moje plány ztroskotaly kvůli mému strachu ze žraloků.A také z toho,jak by holky zvládly cestu,pobyt u moře na sluníčku.Ale protože se mi představa našich holek v moři,líbila čím dál víc...Tak jsem svůj plán začala realizovat.Na internetu jsem našla cestovní agenturu a začala jsem zařizovat,plánovat atd.Zjistila jsem,že v dnešní době je cestování k moři se psem bez problémů.Váhala jsem mezi Chorvatskem a Itálií.Nakonec jsem se rozhodla pro Itálii,a to hlavně kvůli vstřícnějšímu přístupu ke psům a také kratší vzdálenosti.Zaplatila jsem zálohu a těšila jsem se,že po několika letech opět uvidím moře.A také na to,jak budou holky všechno snášet:cestu,moře,pobyt na jihu.No a najednou tu byl den našeho odjezdu.S mámou jsme se dohodly,tedy já jsem spíš rozhodla,že vyjedeme na noc.Kvůli menšímu provozu a také kvůli psům,aby jim nebylo v autě horko.V pátek 29.5. v 21.30hod. jsme vyrazili ve složení:já za volantem,máma spící na sedadle spolujezdce,holky v kufru a zavazadla kde se dalo.A tak jsme vyrazili směr Itálie:- ) a opouštěli jsme naši spící podkrkonošskou vesničku.Cesta ubíhala klidně,před HK jsme natankovali plnou nádrž a pokračovali dál v cestě.Ve Svitavách nás překvapil hustý déšť,který nás provázal až....no to se dozvíte.Až do Brna byl hustý provoz,až jsem se divila,kam to všichni v pátek v noci cestují.Brno bylo kompletně rozkopané,tak jsme Brnem projížděli skoro hodinu,fakt otrava:- ( Pak jsme konečně vjeli na dálnici a před Mikulovem,se najednou silnice vylidnila a asi hodinu,jsme nepotkali živou duši.Díky SHENGENU jsme nemuseli čekat na hraničním přechodu a během chvilky jsme vjeli na rakouskou půdu.Stěrače stírali na plné obrátky a já jsem sledovala tachometr,protože v Rakousku jsou pokuty za překročení rychlosti opravdu vysoké.Po chvíli jsem mámě začala říkat,že by mě zajímalo,zda v tomto nečase budou někde hlídky.A najednou,jako mávnutím kouzelného proutku,po levé straně silnice stálo policejní auto a o pár metrů dál další.V 1.30 ráno jsem zajela k benzině,kde jsem zakoupila rakouskou dálniční známku.Na vyvenčení holek nebylo, ani pomyšlení.Stále lilo jako z konve a foukal ledový vítr.Pár kilometrů od benziny jsme potkali další hlídky.V Rakousku si absolutně nikdo nedovolí překročit povolenou rychlost,ani o kilometr v hodině.Projeli jsme liduprázdnou Vídní a pokračovali na Graz.Asi 100km před Grazem,začala máma protestovat.Chtěla se na chvíli projít a taky holky potřebovaly vyvenčit.Zajela jsem tedy k parkovišti,kde kromě několika aut,v kterých tvrdě spali jejich majitelé,byla také pekárnička.Samozřejmě zavřená,jak jinak ve 3.50 ráno.Holky byly šťastné,že si konečně můžou protáhnout nohy.Vyskočily z auta a začaly očuchávat,co se dalo.Po krátké pauze,jsme vyjeli a opět se spustil hustý liják.Asi 80km před rakouským Villachem,nás déšť konečně opustil.Zajeli jsme k benzině,kde jsme opět natankovali.Vzala jsem holky a šla se projít.Sešla jsem k parkovišti,které bylo pod benzinkou.A naskytl se mi kouzelný pohled na průzračné jezero,hory a baráčky pod náma.Z parkoviště jsem došla,až na lesní cestičku a kochala jsem se výhladem dál a fotila,co se dalo.Mezitím moje potvory stačily sežrat(asi) srnčí exkrement.K italským hranicím jsme dorazili,za slunečného počasí.Na mýtných branách jsem odebrala lísteček a jeli jsme dál.Bohužel k mé nelibosti,jsme začali projíždět tunelama ve skalách,a to se mi vůbec nelíbilo.Co kdyby traverzy povolily...?!No,abych to zkrátila.Po zaplacení poplatku na mýtných branách jsme dorazili do Lignana kolem 10.hod.dopolední.Do agentury pro klíče jsme mohli,až po 17.hod.,a tak jsme zaparkovali u jedné vilky a vydali jsme se hledat "mare",tedy moře.V Lignanu jsem si koupila pizzu,která byla výborná.A po pizze jsem si koupila pravou italskou zmrzlinu.Po občerstvení a prozkoumání městečka,jsme konečně dorazili k moři.Bohužel od 9-20hod. na pláž psi nesmějí.Tak holky čekaly s mámou,před vstupem na pláž a já jsem běžela osvěžit se k moři.Moře bylo čisté,prostě paráda.Chtěla jsem,aby se holky také osvěžily a začala jsem se vyptávat na psí pláž.WHERE IS THE BEACH FOR DOGS?Bohužel o psí pláži nikdo neslyšel.A tak jsem holky vyvenčila v parčíku u pláže a zašla jsem si opět koupit pizzu.Kvečeru na mě začala padat krize a já si uvědomila,že jsem dva dny a jednu noc nespala.V agentuře,vše proběhlo bez problémů, a tak jsme vyrazili do naší vilky jménem  LINDA.Vilku jsem vybírala,hlavně kvůli zahrádce,kde se holky mohly hrát a běhat,dle libosti.Bohužel po vybalení a večeři se mi vůbec nechtělo spát.A tak jsem si pustila v kuchyni televizi,která měla naladěné pouza dva programy.Na prvním zrovna začínali Pokémoni,a tak jsem okamžitě přepla.A řekla jsem si,že na Pikachu se rozhodně nehodlám dívat.Na druhém programu začínal Kmotr v italštině.Bohužel mi nikdo nikdy neřekl,že v Itálii se vysílají všechny díly vkuse.V polovině třetího dílu,kde jsem stejně rozuměla pár slovíčkům a italským nadávkám,jsem začala usínat a .....Pikachu právě unášel psy v našem autě a don Corleone zavraždil našeho školníka a snažil se vykrást kurník naší sousedky,a pak mi začal dupat na uchu.....Když v tom jsem se vzbudila a na ucho,mi dupala Brita.Byly 3.hodiny ráno a tak jsem se konečně odebrala na kutě.Druhý den,jsem vyspávala do 14.hod.odpolední.Mezitím  se máma stačila seznámit s celým Lignanem a vyvenčit holky v parku Hemingway.Lignano je  úžasné městečko.Milí lidé,čisté ulice a parky,pohodová atmosféra.Nikdo se na holky nemračil,každý je obdivoval,hlavně Arnyin kukuč.Moc jsem se těšila,jak budou holky reagovat na moře.Na pláž,kde přes den chytali bronz turisté,mohli psi,jak jsem,už psala brzy ráno a večer.Na to,abych vstávala v brzkých ranních hodinách nebylo,ani pomyšlení.A tak jsem s holkama vyrazila večer.Letěly k vodě,protože obě mají vodní živel moc rádi.Okamžitě se chtěly napít a za vteřinu prskaly a tvářily se zrazeně.První do vody vlezla Arny a nedala se odradit,ani vlnamy,které byly ten večer pěkně divoké.Brita se tvářila na vlny nedůvěřivě,ale když zjistila,že jí nic nehrozí.Tak začala skákat do vody,jako kdyby se u moře narodila.Moje obavy z toho,jak budou holky zvládat cestu,pobyt u moře atd.se ukázaly zbytečné.Přes den odpočívaly na zahrádce ve stínu,nebo jsme je nechaly na dlažkách v kuchyni.Přes den jsme se šli projít po městečku,naobědvat se do Pizzerie.V Lignanu se domluvíte anglicky i německy.V pondělí pozdě večer,jsem se rozhodla blíž prozkoumat okolí a vyrazila jsem s holkama vilovou čtvrtí.Cestou jsem pokecala s majitelkou hnědého labradora,dobrmana,křížence a pak jsem se za tmy toulala parkem.Nějak jsem ztratila pojem o čase a "domů" jsem se vrátila v 23.30. No máma,byla děsně hysterická,že chtěla volat policii atd.Nejspíš si myslela,že mě unesla COSA NOSTRA.Ale to si myslím opravdu nehrozí.Bohužel ve středu přijeli Rakušané,kteří se ubytovali nad námi.Celou noc byli hluční,řvali jako paviáni a napouštěli neustále vodu do umyvadla.Takže jsem je ráno bez servítek seřvala mojí slušnou němčinou.BITTE,SEI RUHE IN DER NACHT!Urazili se a ještě lhali,že v noci spějí.Lháři jedni ulhaní!!!Naštěstí druhý den odjeli.Každý večer jsem chodila k moři s holkama plavat.Na pláži jsem také trénovala Dogdancing.Běhala jsem po kolena ve vodě,když v tom najednou mě něco píchlo do chodidla.Odkulhala jsem do vilky.Máma mi dala noho do lavoru s ledovou vodou a začaly jsme spekulovat,co to tak mohlo být.V TV zrovna běžela KOBRA 11,která se v italštině mooc hezky poslouchala.Druhý den jsem kulhala a musela jsem se omluvit v agentuře,kde jsem měla na zahradních slanostech předvádět s Britou Dogdancing.Psí pláž v Lignanu(kterou jsem konečně našla),je ráj pro místní pejskaře.Chodí sem plavat pejskaři se svými miláčky všech ras.Navíc zde mohou psi volně běhat bez problémů po celý den.Moře zde bylo také čisté a navíc bez vln a dlouho mělké.Ideální pro začínající plavce.Z pláže jsem došla na písčitý ostrůvek,vodu jsem měla po pás.Na ostrůvku bylo nádherně.Sbírala jsem mušle,běhala jsem se psama a házela jim aportky do vody.Na psí pláži,vládne pohodová atmosféra po celý den.Všichni psi zde byli přátelští a naprosto bezkonfliktní.V Lignanu v jednom luxusním baru kraloval rezavý kocour s rolničkou na obojku.Kocour si myslel,že je pánem celého Lignana.Bohužel,když ho Arny uviděla,tak chtěla kocoura přesvědčit,že psi jsou holt lepší.A kdybych Arny neudržela na vodítku...tak by kocour kraloval,tak leda na místním kočičím hřbitově.Dovolenou jsme si perfektně užili.Lignano,bych doporučila každému,kdo má rád čisté moře,pohodovou atmosféru a nechce svoje pesany tahat několik tisíc kilometrů napříč Evropou.Opravdu,dnes vzít s sebou čtyřnohého parťáka k moři není nic složitého,a ani finančně nákladného.Za psy jsme totiž neplatili ani euro.A to si holky hověly na gauči v kuchyni a na zahrádce si hrály,kdykoliv měly chuť.Počasí se nad námi v den odjezdu slitovalo,a tak jsme Lignano opouštěli za mírného deště.Ideální pro psy.Déšť nás provázel prakticky celým Rakouskem.A na dálnici,kousek před Brnem,nás přivítala bouřka a takové krupobití,jaké jsem nikdy nezažila.A co napsat na závěr?Prostě úžasná dovolená,kterou si příští rok,určitě zopakujeme.

 (fotky na http://britunk.rajce.idnes.cz)

 

---

---

 

 

  
Mistrovství republiky v Dogdancing Chotěboř 5.10. 2008
 Letošní MR se konalo na Vysočině v malebném městečku jménem Chotěboř.Do Chotěboře jsme dorazili v sobotu krátce před 12.hodinou.V sobotu odpoledne se měl totiž konat seminář pořádaný dvěma anglickými rozhodčími,Kath Hardman a Karen Sykes.Obě jsou velmi úspěšné závodnice a vítězky Cruftu.Po vyvenčení mých miláčků,kteří byli po dvouhodinové cestě autem patřičně přeležení,jsem se šla ubytovat na pokoj nad Sokolovnu.Odpoledne se konal seminář,který si myslím,byl přínosný pro začátečníky.A pro ty zkušenější byl možná trošku nudný.Ale i tak jsem se dozvěděla řadu věcí,které hodlám s Brituškou zkusit.Po semináři jsme se vydali na večeři do místní restaurace.Po večeři byla možnost tréninku na závodní ploše,téměř všichni závodníci toho využili.Pak už jsem se jen těšila do postele,bohužel trochu mě rozhodilo to,že v pokojích nefungovala elektřina.Takže se nahoru musely natáhnout prodlužovačky.A teprve pak,jsme si mohli rozsvítit lampičky.Zalezla jsem si do spacáku a spala,až do té doby,než po mně kolem sedmé hodiny ranní začala Brituška dupat.No,abych to zkrátila v divizi A jsme zkončily na třetím místě a získaly jsme s Britou titul druhývícemistr republiky v Musical Dressage.Největší radost mi udělalo to,že nejvíce bodů nám daly anglické rozhodčí,což je pro mě velká čest.A taky to,že Brituška ve svých 10 letech je stále plná energie a chuti do života.Obě rozhodčí jí 10 let,vůbec nehádaly.Sponzoři byli velice štedří,takže kromě poháru jsme si domů odvezli mnoho pamlsků a krmení.MR bylo pěkné,výborně zorganizované a mělo úžasnou atmosféru.Takže pokud na příští MR opět přijedou zahraniční rozhodčí,tak na něm nebudeme  určitě chybět.